Prej Markýza andělů. Spíš prostitutka. A stejně na to zírám. Proč? Mám se zamyslet nad svým intelektem, věkem, zohlednit nostalgii nebo si prostě připustit, že "Žofré" mě prostě a jednoduše tak nějak rajcuje?
Brzy bude další díl a já už teď vím, že jestli budu poblíž televize, tak se k Sultánovi zase přišpendlím. A budu počítat, kolikrát Angelika zvolá to známé "Žofrééééé" a procítěně vydechne (a kolikrát se tomu můj muž bude smát a napodobovat to a já budu vztekle volat "ticho buď, ona teď přece řekne...nooo, teď jsem to kvůli tobě neslyšela...").
Trochu se za to vlastně stydím. Ale třeba když se tu veřejně přiznám, tak jednak na něco přijdu a vedlejší efekt bude, že se zveřejněním přestanu stydět. A prostě to přijmu.
Je mi 32, film je natočený v roce 1964, přemýšlím, v kolika letech jsem dostala první dávku, že mě to doteď nepouští. Možná v době, kdy jsem snila o nějakém tom rytíři? Kdy jsem si nepřipadala krásná (a ona byla), kdy jsem s nikým nechodila (a ona se všemi), kdy jsem nosila všechno černý a kalhotový (a ona zářila v šatech), kdy mi nikdo nepadal k nohám (a ona aby nápadníky odmetala koštětem). Tuším, že moji rodiče nebo alespoň mamina na to chodili do kina. Ale to je omluvitelný, protože nic moc jinýho pořádnýho ani tehdy nedávali, krom Vlka a zajíce. Na to to dneska uhrát nemůžu. Jediný, co mě zachrání před drtivou kritikou a pohrdáním v diskuzi je, že na disku to stažený nemám a koukám se vždycky jen v televizi. A i když to na programu vidím, neomezím tím své jiné plány. Takže všechna kritéria závislosti nevykazuju, to je úlevné. Ale jak je příležitost...darmo mluvit. Možná jsem už ale ve vývoji a náhledu přece jen pokročila a už jsem si i všimla, že Angelika dá fakt každýmu, jen aby získala moc, tváří se nevinně, nestará se o svý děti a hraje si na samaritánku. Mrká, nechodí čůrat, je emancipovaná a vzdorovitá. Obávám se, že to poslední se mi vrylo nejvíc, proto taky pořád prudím.
Možná by se to všechno ale dalo vysvětlit charismatickým dabingem, kulhavým krokem, jizvou a sebevědomím Roberta Hosseina. A to by mohla být polehčující okolnost, ne?
No kdybyste snad někdo cítil podobnou úchylku jako já a chtělo se Vám přemýšlet nad Vašimi pohnutkami putovat s Reskátorem a obchodovat s čokoládou, napište. A prosím, nesmějte se mi, stačí mi můj vlastní výsměch a sebeironie. A i ten stud.
