Proč pěstouni zvládnou postarat se o "děti z kojeňáků"?

Protože už dnes to někteří pěstouni zvládají. Protože jsou na svou roli připravováni. Protože jsou hodnoceny jejich osobnostní předpoklady, dovednosti a možnosti ještě před přijetím dítěte. Protože budou mít k dispozici odbornou psycho-sociální, příp. i zdravotní podporu. Protože k tomu získají i adekvátní finanční ohodnocení.

Jako sociální pracovnice a psycholožka provázím náhradní rodiče pěstounstvím či adopcí již několik let. Pěstouni a adoptivní rodiče, které znám, zasluhují obdiv a úctu. Pomáhají společnosti, aby z dětí vyrostli zdraví a sebevědomí lidé, kteří obstojí ve svém vlastním samostatném životě. Pomáhají v tom, aby se děti buď mohly vrátit ke svým rodičům, nebo aby pochopily a přijaly, proč to není možné a přesto se dokázaly radovat a žít svůj život plnohodnotně. Pěstouni mají výhodu v tom, že to vše mohou dělat v kruhu rodinném, v bezpečí rodiny, v blízkých vztazích s dítětem. A daří se jim to.

Jako sociální pracovnice a psycholožka znám i ústavní zařízení – pro děti i pro dospělé, pro zdravé i hendikepované. Také lidé pracující v kojeneckých ústavech a dětských domovech zasluhují obdiv a úctu. V možnostech, které ústavní zařízení nabízí, pro děti dělají naprosté maximum, často za nízké platy. Nikdo tam dětem nechce ublížit, právě naopak. A to je skvělé, protože právě to mají společného s pěstouny!

Jenže teď se množí v médiích články od zastánců ústavní péče, kteří vykreslují rodiče těchto dětí jako feťačky, prostitutky, asociály a podivíny. Ano, v některých případech rodiče nechtějí pro své děti to nejlepší. A v tu chvíli je potřeba zasáhnout, situaci dítěte dobře vyhodnotit a rozhodnout, čí péče je pro dítě nejlepší. Když ne rodičů, ani po intenzivní práci s nimi, tak širší rodiny. Když ne širší rodiny, tak pěstounů. Když ne pěstounů, tak máme za úkol zjistit, co brání dítěti, aby mohlo v rodině vyrůstat. A když skutečně dítě v rodině nedokáže a nechce žít, potřebujeme malé specializované terapeutické zařízení, kde se život svým rytmem, počtem lidí, jejich rolemi a péčí o každé dítě rodině co nejvíce blíží. Nikdo totiž už dnes nepochybuje o tom, že pro dítě je život v rodině to nejlepší, protože tam zažívá výlučnou pozornost, kterou pro svůj vývoj potřebuje.

Úkol pěstounů je a bude nelehký. A těch na přechodnou dobu o to víc, že ještě téměř ani nezačali a už jim nikdo nevěří. Nevěříme, že se najdou. Nevěříme, že to nebudou dělat jen pro peníze. Nevěříme, že zvládnou předat dítě zpět do vlastní již bezpečné rodiny či do nové dlouhodobé rodiny, ať už adoptivní či pěstounské. Přesto ale snad už všichni věříme, že je třeba změna. Věříme a známe fakta, že vývoj dítěte v ústavní péči či nefungující vlastní rodině způsobuje dítěti závažná traumata a často trvalá poškození na úrovni psychické, fyzické, sociální i intelektové. Věříme a známe fakta, že pokud se dítě dokáže vztahově připoutat k jedné pečující osobě, bude to umět i k dalším osobám, které jej citlivě přijmou. Tak to bude i v případě, kdy dítě přilne k pěstounovi na přechodnou dobu. Vytvoří s ním pevný vztah a ten dítěti umožní, aby to dokázalo i s dalšími lidmi v jeho okolí – primárně s těmi, kteří ho přijmou do péče po pěstounech na přechodnou dobu. Tedy zpět k rodičům, či nově k jeho novým adoptivním rodičům či dlouhodobým pěstounům. Již dnes existují příklady dobré praxe i u nás v České republice. Jen nejsou pod tíhou kritiky „neschopných“ rodičů dětí, pod tíhou zkreslování motivace pěstounů k jejich činnosti a pod tíhou strachu o své pracovní místo vidět. (Málo se ví o tom, že např. ve Středočeském kraji pěstouni na přechodnou dobu pečují o páté miminko a všechny čtyři předchozí děti zvládli předat do péče nových adoptivních rodičů, s kvalitní odbornou podporou v zádech.)

Amalthea o.s. nabízí již 8 let služby náhradním rodinám a 5 let rodinám, ve kterých je dítě ohroženo a rodiny potřebují intenzivní cílenou podporu. Ústavní péče v České republice funguje několikanásobně déle. Přesto si myslím, že každé dítě, které může vyrůstat v rodině, ať už vlastní či náhradní, bude ve svém dospělém životě spokojenější a úspěšnější než to, které vyroste v péči ústavní. Ale na tom se zřejmě všichni neshodneme. I když k tomu existuje řada výzkumných studií, nejen zahraničních, ale i českých. Proto asi bojujeme. To ale dětem nepomůže. Proto pojďme společně vyhledat a připravit tolik pěstounů, kolik děti v ohrožení budou potřebovat. Budou pak žít v rodině a o to nám všem přece jde!