Kdo dnes může jít do politiky?

Před pár dny jsme s kamarádkou uvažovaly, jestli bychom místo kritizování všeho politického kolem nás neměly do politiky zasáhnout aktivně. Ale jak? Může jít obyčejný člověk jen tak do politiky? Třeba obyčejný blogger idnesu? Měl by co nabídnout? A bylo by komu?

Pokaždé, když mě rozparádí nějaké politické téma a řeknu si: "to je ale deb..., co si jako myslí, že ještě vydržíme?", napadne mě taky, že toho vydržíme dost a že to politici dobře vědí, protože byli dřív taky ne-politiky. A pak se asi stalo něco, co je přimělo do politiky vstoupit.

Předpokládám, že by to mohla být nespokojenost s daným stavem, víra, že právě já to změním, iluze, že to budu dělat lépe, vidina, že vydělám prachy, možnost mít moc, jistota, že si přihraju nějakej dobrej kšeft, když to dělají i druzí... Zajímalo by mě, kde je ta zlomová hranice, kdy člověk stoupající na politickém žebříčku vzhůru, zapomene na tu prvotní nespokojenost a víru a usiluje spíš o ty prachy a moc. Asi jsem naivní, ale pořád si říkám, že není možné, aby to pohltilo všechny, aby ti všichni idealisté a snílci, jdoucí s chutí a nasazaním měnit životní podmínky nás všech, podlehli...

A druhá věc je, jestli má takzvaně obyčejný člověk co nabídnout. Třeba tady na blogu je dost vzdělaných, kultivovaných a přemýšlejících lidí, kteří by podle mého názoru měli co nabídnout. Píší politické komentáře, sledují výhry i prohry politiků i naší země, reflektují dění na scéně, jsou odborníky v určitých oborech, ale na hlavní jeviště nepřicházejí. Proč? Vždyť já nemám koho volit. Hodně lidí říká, že nemá koho volit, že volí menší či větší zlo nebo raději nevolí vůbec. Proč kritizujeme, že je to tu pořád o tom samém a přitom nevzniká žádná nová iniciativa, která by nabídla alternativu? A když vznikne, proč ji tak rychle semele to shnilé ve státě českém?

Když Burian točil Den žen s Helenou Třeštíkovou na jejím ministerském postu, dostala jsem částečně odpovědi na svá "proč". Nevydržela, protože ji okolnosti (kolegové?) nutily(i) do kompromisů, které dělat nechtěla, které šly proti jejímu přesvědčení. Tak raději odešla. Moc jí tedy nesežehla, ale zachovat si sebeúctu a vlastní vizi znamenalo nutnost odejít.

Jak tohle můžeme změnit? Co můžu já sama za sebe udělat, abych přiložila ruku k dílu? Minimálně jít volit ty, o kterých jsem přesvědčená, že jim jejich vizi nenabourá vůně moci. Ale já o nikom takovém nevím, resp. vím, ale ti zase do té politiky nechtějí jít, protože si myslí, že nemají co nabídnout. Jejich přísná sebereflexe mě ochuzuje o možnost jít konečně jednou k volbám a být spokojená, že jsem volila ty pravé...