Po 24 hodinách, které jsem na Ukrajině strávila, si to rozhodně takhle od stolu nedovolím ani hodnotit ani soudit. Ale odjížděla jsem tam s předsudky průměrného Čecha, který na Ukrajině nikdy nebyl, a jen konzumuje, co je v médiích a „co kdo říkal...“. Některé z nich se bohužel během 24 hodin proměnily v realitu.
Z východního Slovenska, kde jsme trávili většinu dovolené, je to na Ukrajinu kousek. Teprve tam mi došlo, že s občankou – jako po unii – to asi nepůjde. Radši jsme si pasy nechali poslat poštou do Košic.
První setkání s ukrajinskými celníky jsme si odbyli na přechodu pro pěší – šli jsme se ve Sl’emencích podívat, kam moje babička chodila jako malá do školy. Jenže jsme si za čárou nekoupili ani cigarety, ani alkohol, navíc jsme šli za 20 minut zpátky. Podezřelí jsme tedy byli hned. Pak už stačilo jen na pokyn jednoho z celníků přešlápnout bílou čáru a chvíli to vypadalo, že nás ten druhý rovnou odveze za katr. Kromě horka ho asi štvalo, že jsme fakt nic nekoupili a ještě ke všemu těžko rozuměli, co po nás chce. Když jsem ještě navíc zkusila angličtinu, naštvala jsem ho definitivně. Docela rychle jsme se klidili z dosahu. Začalo mi v hlavě šrotovat, co se to vlastně děje a proč. To my lidi jsme si vymysleli tenhle systém – „tady stát můžeš a tady budeš stát až teprve já Ti to dovolím a rozhodnu se podle papírů, který buď máš nebo nemáš v pořádku“. A taky podle nálady, dodávám já. Navíc se mi zdálo, že ho ta buzerace a moc docela bavila...
Druhé kolo, tentokrát už autem, bylo na čáře směrem na Uzgorod. Přijeli jsme tam navečer, i tak bylo kolem 28 stupňů. Pár aut – paráda. Jenže to trvalo všechno nějak dlouho. Pasy, techničák, najeté kilometry, stav nádrže, kam jedete, proč, co tam budete dělat, co vezete, atd. A pak jeden papírek, na kterém byla naše espézetka a číslo v kroužku značící počet členů posádky, tedy dva. Na klíčový papírek jsme měli získat dvě razítka, abychom konečně mohli vjet do země, do které jsme se těšili. Jenže my nevěděli, že potřebujeme dvě razítka, měli jsme jen jedno. A ten pán trval na dvou. Takže odcouvat zpátky a zjistit, kde získat druhé razítko. A všechno znovu – pasy, techničák, jak to, že jsme odjeli, když jsme neměli druhé razítko...jako v Kafkově Procesu. Sledovala jsem svou bezmoc být v rovnocenném vztahu s těmi, kteří hlídají bezpečnost lidí a zemí, tedy i mou bezpečnost. Víc než bezpečí jsem ale cítila vztek. Navíc jsem nebyla jediná, víc posádek mělo podezřele hodně problémů...a tak se čekalo a prověřovalo vesele dál. Pak ale celníci přece jen objevili chybu na naší straně – k firemnímu autu jsme neměli oficiální dobrozdání, že k němu máme vlastnická práva. Vypadalo to, že tedy nepojedeme nikam, vlastní vinou. A asi by to tak bylo správně. Po krátké poradě ukrajinského týmu a našem předložení firemní vizitky jsme museli přislíbit, že se do druhého dne do večera vrátíme, abychom na čáře stihli tutéž směnu, která nás tedy přes hranice pustí. Bez úplatku. Vůbec mě v tu chvíli totiž nenapadlo, že o to celou dobu zřejmě šlo. Na to mě přivedli až kamarádi, kteří již své zkušenosti s ukrajinskými celníky mají..
Následující hodiny strávené na Ukrajině – v Mukačevu, Solotvině i Užhorodu – byly fajn. Do našich turistických toulek občas zasáhly nejasné nároky na zaplacení určitého obnosu hřiven. Zpravidla jsme nedostali žádný lístek, doklad, ale pokud bychom nezaplatili, nikam bychom nešli. A my jít chtěli. Třeba do skanzenu v Užhorodu – mělo otevřeno do 6. Když jsme ale v půl šesté chtěli jít oficiálně dovnitř a zaplatit oficiální vstupné, kasa byla zavřená. Muž z ochranky nám oznámil, že už je zavřeno, ale že dovnitř jít můžeme za snížené vstupné. To od nás sám vybral a uložil do svých desek. A znovu – můžu se rozhodnout do skanzenu tedy nejít, ale pokud jsem kvůli tomu přijela...
Nejvíc si ale budu pamatovat ukrajinskou policii nebo alespoň tu mukačevskou. Jsem poměrně naivní člověk, takže jsem celkem odmítala generalizované teze, že s policií je to na Ukrajině stejné jako v Rusku. Stalo se už na cestě zpět na Slovensko, že jsme projížděli v Mukačevu poměrně složitou křižovatkou a tak trochu nešťastně přejeli přes plnou čáru, abychom se dostali do správného pruhu. Asi po pěti minutách naší jízdy ven z města nás předjelo a zastavilo policejní auto a okamžitě nařklo z toho, že jsme ujeli od přestupku a že tedy pojedeme zpět na stanici. Tam jsme si prohlédli záběr přestupku na kameře – a nešlo než souhlasit – nicméně to podle policisty až takový problém nebyl. Potíž byla v tom, že jsme prý na vyzvání k zastavení nezareagovali a ujeli. Marně jsme se snažili vysvětlit, že to není pravda, že jsme vůbec neviděli, že nás někdo zastavuje. Policista mne pak vykázal pryč k autu a dál chtěl mluvit pouze s řidičem – jinak řečeno – nepotřeboval tam moje rozčilené české komentáře a už vůbec ne svědky... Začal pak sepisovat lejstro pro soud s návrhem odebrání řidičáku na 6 měsíců, vyhrožoval společnou cestou na soud. Na opakované naléhání zaplatit pokutu teď a tady se nakonec zeptal, kolik tedy máme peněz. Když slyšel, že 110 euro, tak si řekl o stovku a jak jinak než bez dokladu si ji strčil do kapsy a začal se chovat velmi kamarádsky. Dokonce se zajímal, zda nám zbyde dost na benzin na cestu domů...
Co z toho pro mě plyne za ponaučení?
- jsem víc naivní, než jsem si myslela
- při cestě po Ukrajině je dobré mít stále hotovost rozměněnou na malé bankovky – když máte jen papírovou stovku, tak můžete těžko tvrdit, že máte jen dvacet euro (přitom to by možná mukačevskému policistovi stačilo)
- akceptováním systému se stávám jeho součástí a nemám právo ho soudit
- asi hned tak na Ukrajinu nepojedu a s větší pokorou budu sledovat naše české snahy o transparentnost, dodržování pravidel a partnerský přístup oficiálních struktur k běžným občanům
