O církevních restitucích se na jedné straně mluví hodně, na druhé k nim chybí větší diskuse s veřejností. Je skutečně vše naprosto jasné - a na jedné straně je majetek, který má být vrácen - a na druhé pak lidé, kteří tomu brání pro svou nechuť k církvím? Nebo se zde hraje o něco jiného, co se vlastně týká nás všech? Opravdu zde není důvod k pochybnostem a protestům?
V případě církevních restitucí jsou stále snahy posouvat debatu o nich do bipolárního světa, kde na jedné straně zní budovatelské motto: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“ (např. P. Sobotka) a na straně druhé „Církev nesmí dostat ani korunu“ (např. J. Bobošíková).
Věci jsou však složitější a nic není černobílé. Proti čemu je v současnosti soustředěn odpor řady hnutí, to, proč podala spisovatelka Lenka Procházková žalobu na vládu jako celek, není nenávist vůči církvím, ale smysl pro právní stát a spravedlnost. Byla zde nějaká historie, proběhly nějaké pozemkové reformy – a ty byly přerušeny, nejprve okupací Československa Hitlerem a druhou světovou válkou, později nástupem komunistů k moci a vymezením Stalinovy sféry vlivu.
Masarykova republika rozhodně nebyla nakloněna přílišnému posilování moci katolické církve, naopak. Usilovala o její oslabení. Po skončení druhé světové války potom pokračovaly pozemkové reformy, jejichž výsledky se do dnešních církevních majetkových nároků významně promítly (či lépe, měly by být do nich promítnuty).
Má-li se církvím něco vracet, potom to, co jim bylo zabráno po roce 1948. Navíc by se zřejmě měla vést debata o roli špiček katolické církve ohledně kolaborace s fašisty a nacisty i o jejich kolaboraci s režimem po roce 1948. Toto téma by nemělo být tabu a naopak je žádoucím, aby si v diskusích své místo našlo. Jsou tu také Benešovy dekrety, které zatím znemožňují majetkové požadavky potomků šlechty, jež kolaborovala s Hitlerovým režimem. Prolamování těchto dekretů není v zájmu ČR.
Je nesporným faktem, že katolická církev si udržela své postavení po více než 2000 let i díky úzkostně dodržované neměnnosti názorů a postupů. Otázkou současnosti ovšem je, zda s tímto přístupem obstojí v následujících desetiletích.
Církev si drží odstup od problémů středních a nižších vrstev současnosti. Vždy plnila roli opory vládnoucích a nemíní se stát silou „kacířskou“. Jenže současný svět, minimálně ten v hranicích EU se potýká se závažnými (systémovými) problémy sociální povahy, které neumí stávajícími mechanismy řešit. Celospolečenské problémy mají v Řecku, ve Španělsku, v Itálii, ale i v Německu či ve Spojeném království, které se problémy s chlebem snaží zastřít pestrou podívanou v rámci Her.
Katolická (i ostatní církve, s nimiž se chce historicky nejmocnější z nich „bratrsky“ rozdělit) církev může na jedné straně získat enormní majetek a s ním i nepředstavitelný vliv – a to v oblasti vzdělávání či v sociální oblasti, kde stát dává ruce čím dál více pryč. Ponechme stranou, jak je tento vývoj pro společnost (která se z valné části ke katolické církvi nehlásí) žádoucím. Ptejme se na to, kam katolická církev směřuje. Jakými hodnotami se snaží oslovit populaci mladých lidí do 20 let věku? Jak se bere za handicapované a sociálně vyloučené? Nakolik přispívá k posilování právního státu a občanské společnosti? A není to spíše tak, že prostor v rámci občanské společnosti spíše vyklízí?
Vraťme se však k jádru věci. Co poslanci odhlasovali, že katolické církvi (a potažmo dalším církvím – tedy i těm, které žádný majetek v roce 1948 neměly) „vrátí“? Kde je nějaký seznam, o nějž se lze opřít? Ano, v roce 2002 povodně poškodily a zničily řadu dokumentů se zábory, ale rok práce několika úředníků by měl stačit k jejich obnovení. Nestálo by to za to? Nebo zde chybí politická vůle?
V době, kdy Šumavě hrozí, že přijde o status Národního parku a dřevařská lobby bude mít brány dokořán, stojí za zmínku i případné záruky, že církev se nově nabytého majetku nezačne zbavovat, nebude ho prodávat soukromníkům, případně do zahraničí. Jedná se o naše přírodní a kulturní bohatství. Nemělo by nám být jedno, co se s ním děje.
Kdo má pocit, že stávající podoba církevních restitucí není legitimní – a neměla by být ani legální, může navštívit stránky Hnutí za Přímou Demokracii (HzPD) a podpořit jeho výzvu politikům, aby v této podobě „vyrovnání“ s církvemi neodhlasovali: http://www.hzpd.cz/vyzva-poslancum-a-senatorum Je třeba jasně říci, co je vracet žádoucí – a co vracet nelze. Krom toho, na co dotyčný nemá právní nárok, není v zájmu nikoho, aby se vracely středověké poměry, kdy na vzdělanost a sociální péči v zemi dohlížela katolická církev.
Tady nejde o nějaké anticírkevní postoje, církev jistě může významně pomáhat formovat hodnotový systém společnosti (stejně tak ho ale může pomáhat destruovat), ale hlavní je, aby nedocházelo ve jménu náprav škod k novým bezprávím, kdy občanovi zůstane pouze nesmírný pocit frustrace. Takový stav nemůže těšit ani samotné církve.
