Nejsem nepřítel úklidu, ale kdyby tento měl na Facebooku profil, do přátel bych si ho rozhodně nedal. Ne tak moje žena. Já úklid toleruji, chápu, že bez něho to nejde, neboť bychom - jak správně říká má nejmilejší - shnili ve špíně. Ne, vysávání nebo vytírání mi nevadí. Dokonce jsem schopen tuto činnost nejen pozorovat, ale s úspěchem i provádět. Co nesnáším, je úklid osobních věcí a prádla do skříně. Osobní věci po mém uklízecím zásahu již nikdy nemohu najít. Někam mi zmizí. Už nikdy na mne odnikud nevybafly. A čerstvě vyžehlené prádlo, se kterým se má žena pomocí žehličky doslova mazlí ? Po mém „úklidu“ do skříně je celé nějak zohýbané, pomuchlané a nakřivo. Tak prostě nerad uklízím. Ne tak moje žena.
Myslím, že miluje uklízení. Proto uklízí pořád.
A tak je u nás naprosto běžná situace kdy kladu dotazy typu : „Nevíš, kde mám kalhoty ?“ nebo „Kampak se asi uklidil můj notebook ?“ a do třetice : „To mé tričko, co nemohu najít, jistě již bylo zcela zdecimováno špínou a vyprané se již skví na sušáku ?“ Zkrátka nikdy nic nemohu najít, protože jsem dávno přestal sledovat, kam má žena všechny věci uklízí. Ty od ní časem získaly svá přesně stanovená, správná místa. Nevyznám se v nich. Nepřijdou mi logická. A navigaci na ta místa nemám. Už je ale nehledám, ptám se. Je to rychlejší. Mou největší noční můrou je, že mi žena uklidí v garáži. Občas se hrůzou budím a žádám svou ženu, aby mi řekla, kde v té garáži mám motorku.
Má žena má milence-úklid. Dnes ráno jsem svou ženu tajně pozoroval a musím před ní hluboce smeknout. Je pro mne naprosto nepochopitelné, co jeden sám člověk stihne mezi probuzením a snídaní. Já po ránu narážím do dveří, nic nevidím, nic nevnímám a nepořádek je mi doslova putna. Kdybych se ráno brodil po pás v odpadcích či podobných hnusech, bylo by mi to šumák. Ne tak mé ženě.
Sotva vstane, už stele postele. Mě by to možná napadlo večer, než ulehnu. A to bych – upřímně řečeno – nic nestlal, když si do toho jdu lehnout, no ne ?
Postele má úhledně ustlané, polštáře naklepané, pyžamo v komínku a cestuje do koupelny. Tam já trefím až po hltu kávy. Při čištění zubů stihne umýt umyvadlo, které se blýská už od včera. Já se snažím při čištění zubů alespoň nezahnojit zrcadlo. Vždycky mi tam něco prskne nebo co…Má žena stihne ještě přemýt vanu, která už před tím byla čistota sama. Onehdá jsem také zkoušel mýt vanu takhle brzy ráno. V poledne mi v ní ale už byla zima, tak jsem šel spát jinam. A to má uklízecí žena ještě vytře podlahu. Co na tom, že se z ní dalo jíst už před tím…
Pak jde má nejdražší na toaletu, kterou asi z nudy stíhá vydrhnout. Mezi rtěnkou a parfémem ještě upraví sošku na skřínce, protože ta darebnice opustila své správné místo. Posunula ji přesně o 2,5mm ! Tajně jsem to změřil. Jak to poznala, že stojí ta africká nahá paní špatně ?! Já bych si možná všiml nekalosti, kdyby tam ta soška nebyla vůbec…po týdnu…asi. Ne tak má žena.
To jsem popsal jen malinkou část rána. Nevím, jestli se má žena při běžných činnostech nudí, každopádně stíhá neuvěřitelné věci. Je to můj úkliďák. Nemůže za to. Má to po své mamince. Modlím se, aby to samé nechytily děti… To bych nepřežil. Dokonce podezírám svou ženu, že v noci přemývá nádobí po myčce, protože myčka je stroj nedokonalý a jistě je nutné nádobí domýt. A při tom mluví s mou tchýní a vyprávějí si v nočním telefonátu o tom, jak si dnes pěkně pouklízely…
Proto vedu boj proti úklidu, aspoň takovou malou vzpouru.
Mám na stole papírky na poznámky. Každý den je schválně rozházím. No, rozházím…Promíchám barvy a trochu do nich drcnu, aby vypadaly pokáceně. Každý den večer jsou zase perfektně seřazeny dle barev a srovnány v dokonalý hranol. Myslím, že má žena ani neví, že je denně rovná.
Ale můj nepořádný boj je marný. Jsem jen slaboučký soupeř, i když veliký jak se říká – bordelář. Proti úkliďákovi nemám adekvátních zbraní. Je rychlejší, předvídavá, nekompromisní.
Jen jednou mi svitla naděje jakéhosi škodolibého zadostiučinění. Dcera přišla ze školy a že máme napsat potvrzení, že nemáme vši. Viděl jsem v očích své pořádkumilovné ženy ponížení. V naší domácnosti, kde vládne mistryně světa v úklidu, a vši ?! Potutelně mrkám na dceru, že potvrzení po prohlídce všech členů domácnosti dostane. Všech členů !
„Jen přes mou mrtvolu!“ souhlasí žena a jde se uklidnit drobným úklidem. Za hodinku na ní klečím a hledám malé, špinavé potvůrky…
Večer jsem napsal do notýsku : Vši nemáme. Mimino kontrolováno, nemá ještě vlasy, nemá ani vši. Dcera prohlédnuta, vešky nemá. Otec kontrolován, ale vlasů již nemaje, vši nemají se kde uchytit. Matka přes výrazný odpor kontrolována, vši nemá. Vážený vzdělávací ústave, vši nemáme a ani mít nemůžeme. Je u nás tak čisto, že kdejaká havěť bere naši domácnost jako bílá místa na mapě. Ani moucha se neopováží proletět kolem, neboť by byla za víření prachu křídly utracena. S pozdravem světu mír a tak dál…
Dopisuji tento článek a bojím se, co na něj řekne žena. Asi bude tichá domácnost… mimochodem, nemohu najít myš. Zřejmě mi jí někdo při psaní na notebooku uklidil…
