Hned na začátku zde nakladu řečnický dotaz: „Proč musí mít každá krása, radost, cokoli dobrého na sobě kaňku?“ Nehovořím o znaménku krásy, tedy o pize, co krásu a i jiné slastné záležitosti podpoří,
ale o něčem, co pěknost, malebnost a pohodu nevratně poničí neodstranitelným a nepřehlédnutelným flekem. Pro mladší nebo pro zapomínající čtenáře bych si dovolil jemně nastínit, co že to ta kaňka vlastně je. Je to nežádoucí skvrna či flek aneb estetický nepořádek způsobený inkoustem, tedy tekutou látkou obsahující barvivo vhodnou ke psaní, kterou jsme na papír nanášeli psacím perem. Kdysi to byl umně seříznutý husí brk, za mě se ve škole psalo již perem plnicím, ovšem frajerem jsem se stal až ve chvíli, kdy jsem se na základní škole vytasil s perem bombičkovým. Ne, moje dcero, netikalo to. Dělalo to kaňky. Za ty mne paní učitelka nazývala čunětem i přes to, že taková pěkná kaňka dokázala vypadat jako malé umělecké dílo, obzvlášť když kapka inkoustu přistála na papír z dostatečné výšky.
Dovolil bych si i vlastní definici, laickou samozřejmě, kaňka by v mém případě mohla být od slova kanec či kaňour, tedy nějaká divoká čuňárna až prasárna. Rád bych byl genderově vyvážen (obzvlášť nyní, kdy se v Kanadě z těchto důvodů přepisuje hymna, kdy krásné dívky již nesmí stát u ef jedniček, kdy obecně velmi oblíbený seriál Přátelé prý část mladé generace označuje za „sexistický, homofobní a transfobní“), jenže v tomto případě použít bachyni, svini a prasnici mi nepřišlo příhodné. Gramaticky, jak jinak… Já jen abych nebyl jednou popotahován… Mimochodem, moje žena se mi líbí a říkám jí to. A dívám se na ni. A někdy i s nemravnými úmysly. Tuhle jsem na ni i sáhnul! A trhněte si!
„Dávej pozor, abys nepolil stůl nebo koberec!“ říkala prý moje s pořádkem a čistotou randící žena našemu synkovi, když se mu podařilo svou maminku ukecat, aby mohl posnídat v obýváku u televize, jelikož právě dávali nějakou obzvlášť vypečenou pohádku, kterou se mi ještě nepodařilo i přes mnohokrát opakované a urgované žádosti pořídit jiným způsobem. Osmiletý synek pozor dával. Udělal mamince jistě radost, jelikož ani stůl ani koberec nepolil. Maminčino uspokojení se však pokaňkalo tím, že polil „jen“ ovladač televize, který shodou okolností nebyl mlékuvzdorný. Použitím takto upraveného nástroje se pak dala televize pouze zapnout a zeslabit zvuk. Nic jiného. Syn si uvědomil svou šlamastyku a bezdůvodně si prý pozval na návštěvu obavu, že mi bude muset za novou dálku něco zaplatit, abych se na něj nezlobil, až se o mléčné nehodě dovím. Dověděl a nezlobil, ale to spící dítě netuší. Objednal jsem ještě v noci, když jsem konečně dorazil z práce domů, zbrusu nové originální přepínátko a zaplatil za něj horentní sumu. Ano, já vím, že se za pakatel dalo na internetu koupit nepravé, kýmsi nějak naprogramované, ale copak bych se v tom pak vyznal? Ne, dcerko, to není stářím!
„Všechno nejlepší k narozeninám!“ zahlaholila synkova maminka a podala mu v legraci novotou voňavý, neohmataný a precizně fungující dálkový ovladač. Vtípek hodný škodolibého tatínka, ne tak milované hodné maminky měl ohromný úspěch. Syn měl takovou radost! „Hurá! Tatínek se nebude zlobit! Ani se to nedoví!“ výskal štěstím můj osmiletý otisk. Já jsem vás ale varoval, že každá radost má svou kaňku… Vítr z plachet radosti mu sebrala informace, že jsem to věděl a zaplatil. Někdy je i život malého kluka jako jízda na horské dráze. Hned potom dostal k narozeninám opravdové dárky a měl z nich zase radost, která neuvěřitelně rychle smazala poslední známky tlačítkové trampoty.
Nemám rád spěch. Spěch je "snaha o rychlé tempo pohybu nebo nějaké činnosti vůbec vynucená nedostatkem času". Ano. Nedostatkem času. Nejsem jako moje milovaná žena, která má na všechno času dost a náznak zpoždění je její kámoš. Snad ještě nikdy nikam nevyrazila včas, ovšem díky její neuvěřitelné schopnosti zmuchlat časoprostor k obrazu svému má málokdy zpoždění, za které by se měla stydět. Objektivně řečeno. Ovšem z mého vlastního pohledu se jedná o nehorázné pohrdání královskou výsadou - dochvilností. Zpoždění jako takové, jeho náznak i hypotetická možnost být nedochvilným mne přivádí k šílenství, psychicky mne týrá, vyrábí mi nepěkné pupínky na pleti. Nesnáším to. „Včas“ znamená, aspoň si to myslím, v daný nebo dohodnutý okamžik, v přesně stanovenou chvíli, na sekundu akorát, ve správný čas. A musím se přiznat, že díky nadměrné oblibě včasu a upřímné nenávisti k pozdě si nebývale často a rád zaměňuji „včas“ s „předčasně“, a dělá mi to dobře.
Bylo to krásné jitro! Malebné až líbezné. Trochu mrzlo, ale bylo mi hřejivě. Čekal mne jako kameramana přímý přenos nějakého koncertu z Karlína, nástup „na plac“ jsem měl v 8:30 ráno, alebrž je potřeba vyzkoušet záběry a uklidnit pana režiséra, že se technika nevymkne z kloubů a lidi spolehlivě odvedou svou práci. Je sedm ráno a já parkuji svůj modrý mikrovůz nedaleko koncertního sálu. Platím v parkomatu neslušnou částku, ale je to na celý den, neboť přenos bude končit až po dvaadvacáté hodině, a každá sranda holt něco stojí. Mám ze sebe ohromnou radost, jelikož mám spoustu času na ranní kávičku, možná jako odměnění sebe samého i nějakou dobrou snídani. Sedím v kavárně, venku mrzne a svítí sluníčko, mně je teplo a milo. Borůvkový koláč voní a chutná božsky. Okukuji slečny v kavárně (za tuto větu mne možná budou drtit spoluobčané spříznění s „me too“, ale určitě dostanu od mé ženy přes držku), čtu si jen dobré zprávy, které jsem obě našel díky internetu v telefonu, a sice: „Už jsme vzhůru“ a „Miluji tě“ od mé ženy.
Úžasné včasné jitro! V 8:25 stojím před budovou s dokonale příjemnou náladou. Culím se jak měsíček na hnoji, těším se na dnešní den… Proč když se něco podaří, bývá to po zásluze potrestáno škodolibým osudem nebo hůř, na povrch se deroucí vlastní jinou neschopností? A opravdu platí, že pokud jde všechno dobře, znamená to, že jsem si něčeho nevšiml, pane Murphy?
Nevšiml jsem si, že něco někde schází, a vzal za kliku koncertního sálu. Je zamčeno. Rozhlížím se a snažím se spatřit televizní přenosový vůz. Brýle mám zatím jen na čtení, velký kamion bych tedy neměl přehlédnout… Bez poznámek, dcero!
„Kampak ho asi, čerchmanti, schovali?“ ptám se zvesela sám sebe.
Neschovali ho ani z druhé strany budovy. Ani do podzemí. Volám produkci: „Děláte si ze mne srandu?! Tady stojím a nemůžu dovnitř!“
„Musíš jít služebním vchodem,“ mluví na mne shovívavě telefon, „Jako vždycky přece!“
No jasně! Jsem to ale trumpeta. Opět beru za tu samou kliku co před tím. „Cák“ tuším svou dnešní kaňku.
Přišla mi esemeska od pana režiséra: „Kde jsi? Už čekáme!“ Tohle mám vážně nejraději. Hloupé vtípky kolegů!
Když jsem odepsal, že přede dveřmi, napadlo mne podívat se na mail, kde se ukrývaly informace o dnešním přenosu. Esemeska „Máš zpoždění!“ a překvapivé zjištění, že si někdo něco špatně přečetl, pročež byl správně a původně včas v Karlíně, ovšem jiném, než teď stojím, způsobily konec dobrých časů. Ne Forum ale divadlo!
Pupínky mám snad všude! Odhazuji „na mlýnku máme vynikající jednodruhovou etiopskou kávu“ s sebou, běžím do auta, jedu jako dobytek. Nedělá mi to dobře. Jedu pozdě! Studený pot. Zatáčka vlevo. Vztek. Červená na semaforu. Zoufalství. Pro štáb parkování zdarma. Nepříčetnost. Běžím do divadla. Chce se mi plakat. Vracím se pro kulicha, neboť mi mrzne pleš. Křičím: „Za co!?!?“ Jen tak. Za nepozornost. Za předčasnost. Pro legraci. Pro kaňku…
Tady měl být konec mého dnešního vyprávění. Ale není. Dnes v půl páté ráno se mi podařil mistrovský kousek včasu. Jsem konečně králem dochvilnosti! Na natáčení seriálu jsem byl úplně první! A také jediný. Jenže do zítra se mi čekat nechce…
