Nevím, jak to máte vy, ale já mám sadu zvuků, které mi opravdu nedělají dobře. Tak například šmejdění nehtů po tabuli, skřípání polystyrenu a hlavně něčí hlasité chroupání jídla…
„To je snadný, připravíš si čtvrt kila cukru krupice, jedno vajíčko…“ křičí do telefonu nějaká paní na druhé straně vagónu a vůbec jí nevadí, že ostatní cestující nejsou postiženi poškozením sluchu stejně, jako je zřejmě nahluchlý telefonista na opačném konci jejího spojení. Vlak ještě stojí ve stanici, dobíhají poslední opozdilci. Je čas, už konečně pojedeme.
„Dvacet deka másla, prášek do pečiva!“ křiklavě po třetí opakuje hlučná kuchařka. Začíná mě to bavit, dělám si poznámky do telefonu, hned jak dorazíme domů, vlakový recept vyzkouším. Byl jsem nucen opět po delší době využít přepravních kapacit Českých drah, neboť jsme se ženou byli v sadomasochistickém salonu, po jehož návštěvě není ani jeden z nás schopen řídit. Ne, nehledejte v tom zbla erotiky, byli jsme na takovém zvláštním místě, kde nám jedna na první pohled sympatická paní prováděla údržbu a opravu bolavých zad, abychom nemuseli chodit v předklonu. Říká si fyzioterapeutka, ale já jí si myslím, že je to vystudovaný kat. Mučí mě, ubližuje mi a tvrdí, že mne záda pak přestanou bolet. Uznávám, na chvíli na bolest zad zapomenu, jelikož po středověké terapii vyfutrované počítačovým programem mne bolí celý člověk, záda jsou najednou podružná směšná bolístka. Ano, mojí ženě opravila vyhřezlou plotýnku, ta také od katyně odchází s úsměvem, ale já? Proč mi ubližuje? A proč já tam vlastně dobrovolně chodím? Bolavá záda, řekl bych si, ale na druhou stranu si myslím, že mi stačí se přiblížit ke dveřím, které zatím – nevím proč – nejsou ozdobeny lebkou a zkříženými hnáty. Vidím dveře, záda přestávají bolet, dušička se zmenšuje, zuby tiše cvakají, …
„To stačí, ano, jen šest lžic mléka!“ vytrhla mne z bolavých myšlenek bolavě hlasitá cukrářka, na tuto profesi usuzuji, neboť jsem stačil pochopit, že se bude jednat o koláč. Sedíme se ženou ve vlaku dřív, než bychom chtěli. Dětí se nám na dnešní podvečer podařilo se elegantně zbavit, vložili jsme je totiž do náruče jejich milé babičky, která díky mému poslednímu psaní dostala k nedávným narozeninám spoustu červených pastelek, aby mohla i nadále neúnavně opravovat chyby v knihách. „Nemusíte spěchat, užijte si to,“ poradila nám, aniž by tušila, jak bolestivé chvilky nás v našich volných chvílích čekají. „Jdeme na večeři, zasloužíme si jí,“ oznámil jsem hladově své ženě po mučení, „navíc ušetříme, jsme bez našich malých zlých lidí, takže večeře bude zhruba o osmdesát procent levnější, než s jejich vydatnou darmojednokyselinovou pomocí!“ Vábení zabralo. Aby ne, zval jsem jí do úžasného podniku, kde jsme nedávno – na naše výročí - ochutnali skvostné degustační menu. Otírám si sliny papírovým kapesníkem a skoro běžím. Na rozvrtaná bolavá těla jsme úplně zapomněli. „Zavřeno, oprava podlahy“ tak nějak to bylo napsáno na dveřích Café Imperial. Svět se mi zhroutil. Polkl jsem naprázdno. Bez dětí a o chlebu. Ach jo. Zklamání nám zabránilo vybrat si jinou restauraci, kterých je zcela jistě v okolí dostatek, ale když my se tolik těšili na dobroty, které jsme již ochutnali… Najednou zase cítím každičké zmučené místo na svém já.
„Nezapomeň dát do těsta špetku soli!“ řve do telefonu tamta. Vlak sebou škubnul a veze nás vstříc hořké kávě u tchýně, našim dětem a naší poloprázdné lednici. Pěkné cestování to dnes bude, vlak je čistý, umytý, voňavý. Ne tak ale pán, který si k nám přisedl. „Je tu volno?“ zeptal se, nepočkal na odpověď a už sedí. Vedle mé ženy, naproti mně. Poměrně umazaný pán si na kolena položil úplně zaneřáděný batoh. Moje milovaná žena úkliďák si malinko odsedla, neboť jí odpadávající bláto z pána nedělá dobře. Tipuji ho na automechanika nebo na cyklistu, kterému několikrát spadl řetěz, alespoň podle jeho rukou. Žena na mne kouká a dělá nějaké posunky. Nechápu. Tedy přiznávám, dělám, že nechápu. Pípla mi smska. Od ženy. Odpovídám: Co? Přesednout? Je tu všude plno. Vyměnit se? Blázníš? Nechceš být umazaná? Jet vlakem byl tvůj nápad, tak trp!
Pán tahá z batohu šustivý sáček. Trhá. Mé čichové buňky dostaly pěstí do nosu. Celým vagónem se teď nese mimo nekonečného telefonického receptu i jakási zvláštní vůně. No vůně… V sáčku pozoruji sušené hubené žížaly nebo pražené nudle nebo se co to, proboha, chystá pojídat těma rukama od čehosi. Labužnicky si plní ústa tou silně kořeněnou směsí, olizuje si prsty. Žena chce vystoupit. Dělá zoufalé posunky. Směju se jí. I pán vedle mne se jí směje. Špinavý začal pohybovat čelistmi a neskutečně chroupat. Děsivě chroupat. Nesnáším to. Nevím proč, ale chroupání mi strašně vadí. Já snad omdlím! Chci vystoupit! Smích nepřešel jen pána, který se smál mojí ženě, a teď se chláme i na můj účet.
„Těsto zpracuješ na vále, necháš ho v lednici asi půl hodiny uležet! Půl hodiny!“ volá paní do telefonu. Největším přeborníkem v chroupání byl můj děda. Dokonce si troufám říct, že by to byl mistr světa. Dokázal znechutit jídlo všem na desítky metrů daleko. Chroupal totiž cokoli. A jelikož měl na zahradě jablečný sad, miloval jablka. A měl jich, proboha, plný sklep! Vydržela mu od sklizně do začátku léta. Ty chroupal obzvlášť nahlas. Jak já nesnášel jablka! Bydlel jsem s dědou pár let, vařil jsem mu, sdílel s ním jeho byt, často s ním obědval a večeřel… Několik let rachotu jeho čelistí, několik let mého psychického utrpení, zoufalství, strachu z jídla… Jak jsem řekl, chroupal cokoli, i když to bylo nemožné. Nasadil jsem polévky. Chroupal. Mixoval jsem polévky, to už nedáš, dědečku! Dal to! Jak to dělá?! To přeci není možné! Došlo to tak daleko, že jsem jednou v noci nevydržel muka zvědavosti, a vydal se na průzkum. Dědeček spal v ložnici, kde bylo běžně asi tak pět, možná šest stupňů. Byl zvyklý spát v zimě. Když venku mrzlo, měl ráno na peřině jinovatku a na hlavě kulicha. Jedné takové mrazivé noci jsem si oblékl přes pyžamo zimní bundu, nasadil lyžařské rukavice a beranici, vzal baterku a potichoučku vstoupil do zamrzlé ložnice. Jemně jsem mu podržel hlavu a druhou rukou mu pohyboval ústy, jako kdyby jedl. Očekával jsem vrzání, křupání, cokoli. Dokonce jsem vymýšlel, jak vrzající čelist něčím promáznout… Nic. Ticho. Naprázdno to nehlučí. Ráno však s velkou chutí labužnicky dokázal rachotivě schroupat bílý jogurt. Pomoc! Nedokážu takhle stolovat!
„Půlku vyválej na placku a dej na pekáč, na to dej tvaroh! Ne, nemusí být jenom tvaroh, klidně dej marmeládu! Já nevím, jakoukoli!“ řve ta baba… Někdy chroupou naše děti. Mám pocit, že to často dělají schválně. Vážně netuším, proč mi to vadí, ale nemohu si pomoct. Občas je mi to jedno, ale zatím jsem nedokázal vědecky určit příčiny a souvislosti, kdy se tak děje. Vedu si statistiku, ale je mi k prdu. I milované děti mne někdy iritují tímto normálním tělesným zvukem. Ano uznávám, není výchovné křičet na dítě, aby laskavě žralo se zavřenou pusou, zvlášť je-li na blízku přítomna maminka onoho nechutného mikrojedince. Ale tomu jsem se naučil předcházet, při obědě či večeři u nás nahlas hraje rádio. Snažím se poslouchat hudbu či mluvené slovo, ale i přes to někdy zaslechnu „křup, křup“. Snažím se to zvládat… Mám rád kapie. Jsou nasládlé, plné vitamínů. Ale strašně chroupou. To jsou chvilky, kdy se nemám rád, kdy mám pocit, že mě všichni sledují, jak vydávám mnou nenáviděný zvuk a je mi trapně.
Ne tak pánovi ve vlaku. Jede v rytmu „křup pauza pauza křup pauza křup pauza“. Do toho vlak „drnc, drnc“, hotový koncert. Začíná mi být úzko. Moje žena, která se přilepila na okno, aby se neumazala, se mi směje. Pán vedle mne ale přišel o humor a tiše prohlásil, že chce slevu na jízdném. Najednou je ticho. Křupan si dal přestávku, ta věc z pytlíku ho evidentně strašně pálí v ústech. Hlasitě oddechuje, potí se, odpočívá. Nabírá síly. A nabral jich bohužel dost.
„Z té druhé půlky těsta uděláš pásky a z nich vyrobíš mřížky na tom tvarohu, chápeš?!“ silným hlasem volá telefonistka… Recept mne přestal zajímat, jelikož se jedná o mně známý mřížkový koláč, na který jsem kdysi dávno ve dvě ráno utáhl svou ženu. To jsme si ještě jako skoro cizí lidé skypovali a já jí toužil oblažit návštěvou. Jen se mi nedařilo vymyslet neprůhlednou záminku. A tak jsem tenkrát upekl koláč… Půl pytlíku je už v pánovi, špína z rukou je tamtéž. Na ženu jdou mrákoty, já se chvěji hrůzou. Pípla smska mně i ženě. Já jí, ona mě: „Ty trpíš, viď.“ Křupan křupal až do naší cílové stanice. Vysypal do hlavy zbytek pytlíku a jako kocourek si umyl tlapky. Konečně vystupujeme!
Večer, když jsme posbírali děti a sedli si k pozdní večeři, spustili jsme fenomenální koncert. Synek je nastydlý, žena má opar, dcera pětku z pololetní práce z matematiky, a já, dirigent – alespoň pro tuto vzácnou chvíli, mám hlad, pročež mi břicho mluví, aniž by se ho někdo na něco ptal. Předkládám zde notový zápis naší večerní rodinné serenády, abych jej tak zachoval pro budoucí generace. No co se divíte, spousta volovin se běžně povyšuje na umění. „Pčík, au, fňuk (pozdě zpytuje svědomí opětkovaná dcera), šplouch brum, frk, pčík, křup křup (to je moje paprika), fňuk, au (opar je svinstvo), bubly bubly (žaludku mého sólo)“. K mému obrovskému překvapení mi to vůbec nevadilo, naopak - poslouchal jsem randál se zájmem a s představou, že tohle jednou zpeněžíme, až večerní serenádu předvedeme třeba s Českou filharmonií na zahájení Pražského jara… Křup.
P.S.: Myslím, že v rachotu kolejového vozidla a chroupajícího pána zanikla důležitá a zásadní informace: ještě půl kila hladké mouky a dozlatova na sto šedesát.
