…to mi sdělil můj čtyřletý synek, když jsem se ho asi před týdnem pokoušel vzdělat v jím zatím neprobádané oblasti podivných veselých svátků. Ono je těžké vysvětlit i pubertální šesťačce, co to vlastně ty velikonoce jsou. Mimochodem, sám s tím mám trochu problém, jestli je to víc svátek křesťanský či svátek jara. Nějak se mi totiž při vysvětlování nedaří skloubit pána přitlučeného ke kříži s barvením vajíček a legálním násilím na ženách za pomoci pomlázky, a to i přes to, že je to v mnoha encyklopediích pěkně vyvedeno i s obrázky.
Nebudu se proto raději pouštět do žádných větších akcí a skromně zůstanu u jediné znalosti o těchto významných dnech, kterou jsem za těch víc jak čtyřicet let pobral. Budeme plést pomlázku a pak s ní omladíme veškeré dostupné ženské pokolení, na což se jako obvykle moc těším. Synek byl nápadem na pletení čehosi z proutků nadšen. Ovšem jen do chvíle, než jsem mu neprozřetelně a předčasně naznačil, k čemu že ta popletenina je.
„Maminka se ale nebije!“ rezolutně nechápal mou dobrou náladu při výkladu. „Počkej, až se oženíš! Kdo ti takové hlouposti navykládal?!“ pátrám po fatálních nedorazech ve výchově synka, kterou z naprosté většiny nedůsledně provádí má milovaná žena, jelikož pracuji jak stachanovec a na výchovu tak bohužel dohlížím v podstatě jen z povzdálí. „Ty. Že se holky nebijou. A maminka je taky holka…“ uzemnil mne nekompromisně. Budu se muset nad sebou zamyslet. Dětem by se nemělo tolik lhát, i když se to občas jeví jako výchovné. Abych předešel jeho dalšímu odporu, pomlázku jsem potupně koupil. „Odnes to pryč,“ řekl malý a po něm to zopakovala i jeho velká maminka, protože z neznámých důvodů nemá vrbové proutky ráda. Snažím se být trpělivý, neboť se mi nechce se vzdát té malebné představy o letošním zúčtování. Dalo by se brát i jako malé daňové přiznání našich žen. Zúčtování. Pár ran proutím za celoroční ústrky a útisk si přeci nenechám ujít. Za drzost, zpupnost, za úkliďáctví… A hlavně za každodenní peskování… když rozházím své věci ve skříni, když si neuklidím své věci na stole, když pobryndám ubrus, když přinesu z práce na tričku půl oběda, když zapomenu, kam se mi ráno schovalo pyžamo, když páchnu kouřem, jelikož někdy tajně kouřím, když jsem protivný, když mi ujedou nervy a křičím na naší puberťačku všelijaké barvité názvosloví. Za to všechno bude po právu odměněna. Ať si laskavě nemyslí, že to vyváží nějakým praním, žehlením, uklízením, tvorbou svačin s krásnými vzkazy, výchovou dětí, výchovou mě a podobnými titěrnostmi, no ne?
„Maminku musíme trošku vypomlázkovat, jinak nám podle tradice uschne, a to přece nechceš, viď?“ snažím se přejít na mírné citové vydírání, jelikož se mi synek bude hodit jako malý nadháněč a vnáším tak snad trochu světýlka vědění do jeho hlavičky: „…aby nebyla vysušená jak treska.“ „Co je to treska?“ vyzvídá. „Ryba,“ vysvětluji dopodrobna. „Ryba nemůže být suchá, plave ve vodě,“ ukazuje mi naší akvarijní rybičku. Může mi někdo říct, kdo vymýšlí ustálená slovní spojení? To si na to nemůžete dát trochu pozor? „Uschne jako kytička,“ opravuji svou původní teorii. „Tak ji zalijeme, a je to,“ namítá logicky synek. „Když mamince nevyprášíme kožíšek, tak nám najednou děsně suchem zoškliví a bude vypadat jako velká obluda,“ zaťal jsem do živého.
Úspěch. Dítě přemýšlí. Nechám v něm tu informaci chvilku působit a pak dokončím svou intelektuálně náročnou přednášku o zásadní velikonoční tradici. Švih. Strašně mne bolí ucho. Švih. Málem jsem přišel o oko. Švih. Než jsem se vzpamatoval, synek pochopil má poslední slova po svém, čímž udělal ohromnou radost mé ženě a dceři.
Má milovaná mne začala v předvečer pondělní exekuce přesvědčovat o nadbytečnosti „vyšupání“, dokonce se pokusila mne uplatnit upečeným beránkem, neboť v životě již mnohokrát šlehána nebyla a nic se nestalo. „Myslíš?“ zeptal jsem se a mou krásnou ženu ozdobil ruměnec. „Domnívám se, že bychom to neměli podcenit, jelikož to prý má silný omlazující účinek, a mezi námi, ušetřili bychom za ty krémy, které podle mne, když se tak na tebe dívám, nemají valného účinku…“ „Opovaž se!“ sykla a měli jsme tichý večer.
Pondělí. Čtyři ráno. Vstávám do práce. Vypnu budík, aby nebudil. Sedím na posteli s pomlázkou v ruce. Pomalu odhrnuji deku. Jemně a velmi opatrně i noční košili. Je ticho, venku první záblesky světla. Rozhoduji se mezi výpraskem a ranní erotikou. Těžké rozhodování. Fakt těžké. Ale tradice je tradice. Vyrobím ti pěkné jelítko, říkám si. To mi připomíná, že v restauraci, která je nedaleko mé práce, jsou dnes vepřové hody. Zaměřuji místo dopadu. Krásné místo. Dopadu. Nápřah… Proutí sviští vzduchem. Nejen proutí. „Hody hody…“ šeptám. Dopadla. Pomlázka na peřinu. Ruka na tvář. Její na mou. „Varovala jsem tě…“ prohlásila ospale má žena. Ze setrvačnosti ze mne vypadlo již jen“…vejce malovaný…“, ale když jsem si všiml jejího výrazu, vzdal jsem to. Do práce jsem spletené proutky raději nebral, jelikož mi zvyky letošních velikonoc nepřijdou zcela bezpečné, zvlášť když nemám úrazové pojištění.
Večer. Jsem doma a synek mne vítá několika ranami. Přes den se mu zalíbilo hodovat a ani teď večer ještě nemá dost. Pak se snažím vysvětlit dvanáctileté dceři, která to prý na mě také trochu vyzkouší, že pomlázku používají výhradně chlapi. Zbytečně. Nakonec přiběhla má žena a ukončila výchovný výklad pořádným vyšupáním tatínka.
Je úterý ráno. Stojím v koupelně a zírám do zrcadla. Má mírně opuchlá tvář nejeví žádné známky omlazení, spíš naopak, připadám si starý, zbitý a suchý. Uklidňuje mne ale fakt, že vyšleháním by se mi měly vyhýbat choroby a měl bych být celý následující rok plodný. Abych toho klidu neměl zase příliš, přinesla mi pošťačka doporučený dopis z finančního úřadu, že se mám dostavit k objasnění nesrovnalostí v daňovém přiznání. A ve středu? Sedím v čekárně u lékaře, nemohu ani polknout, jelikož mne zachvátila ukázková angína. Synek měl pravdu. Maminka se nebije...Ani o veselých velikonocích.
