Tati, nejdeš mi otevřít !

Bude to už něco přes rok, jestli si na náš společný výlet dobře vzpomínám. Bylo teplo, na obloze nebyl jediný mrak. "Chtěl bych do svého rodného města," znělo tvoje přání. Není, co bych ti nesplnil. Tak jsme přes půl republiky vyrazili. Nevím, jestli si na to vzpomínáš, ale moc si toho ten den nenamluvil. Štvalo mě to, protože já měl povídací náladu.  Ani slovo z tebe tenkrát nevypadlo ! Zato já mlel pantem celou cestu, dokonce jsem se smál vlastním vtipům. Ty nic. Takovou dálku a takovou dobu jsme jeli a já žvanil jak o život.

Dorazili jsme do tvého rodného města a za chvíli našli fakt hezké místo. "Tady," měl jsem pocit, že se mnou konečně mluvíš, ale asi se mi to jen zdálo.

Zastavuji auto u silnice a jdeme se podívat na rozlehlou pláň, kterou zdobí pár stromů a překvapivě krásný výhled na poměrně nevábné město.

"Je tu krásně !" povídám a potichu otevírám kufr u auta. Beru s sebou na naši procházku klíč na kola. Je dost veliký a těžký na naši nadcházející rozmluvu. Mělo by to jako pádný argument stačit, co říkáš ? Nic. Klečím nad tebou někde uprostřed té pláně a klíč zvedám vysoko nad hlavu. Padne první rána a nic. Druhá, třetí rána. Nic. Je to k vzteku.

"Tati, nejdeš mi otevřít, co s tím ?" povídám ti. Jsi schovanej v malé černé dóze z plastu. Urna tomu říkají, vždyť víš. Strašně to pruží. Klíč se pořád děsně odráží, takže to spíš vypadá, že páchám sebevraždu. Urna rozšroubovat nejde a jinak jednoduše otevřít také ne. Bežně se to zřejmě moc nedělá. Asi jsem měl někde nahlásit, že tě budu chtít osvobodit. Mlátím do toho jako hluchý do vrat a nic. Tedy pod okem a na čele mám tmavěfialové modřiny a skoro zlomenou jednu ruku. Pruží to. Vidím tě před očima, jak se mi upřímně směješ, až ti tečou slzy. Jo, uznávám, i jako méně živý máš smysl pro srandu.

Slyším auto. Něco jede nedaleko kolem. Policie ! Házím šipku do trávy, abych skryl svou ilegální činnost. Proletěl jsem hlavou ostružinami, klíčem jsem si vletu pochroumal koleno a ... A ta černá válcovitá věc mě nakopala do rozkroku. Tati ! Já tě slyšel ! Nesměj se mi. Škoda, že jsem si nevzal s sebou foťák. Tenhle obrázek by se v rodinném albu vyjímal s popiskem "poslední sbohem“ jen by nebylo jisté, kdo komu to poslední sbohem dává. Ty jsi sice téměř instatní, ale já teď vypadám jak zombie…

Musel jsem sebrat všechny síly a praštit do urny ještě jednou. Pukla jak kokos. Víčko se odlomilo a já se ti, táto, ocitl tváří v .... v tvář asi ne… v něco. Nejsem si úplně jistý, co dávají navrch. Doteď jsem si myslel, že v urně je popel - spíš jako prach. Omyl. Táto můj, udělali z tebe jemný štěrk. Sypu tě na pláň a je mi zvláštně smutno. Tak tohle byl náš poslední společný výlet. Možná to vypadá jako neúcta, ale tohle bylo tvoje poslední přání.

Rád jsem ti ho splnil. Moc rád. S úctou Tvůj syn.