Stárnu nebo blbnu? aneb mám nové brýle

„Stáří je blbec,“ říkával můj pětaosmdesátiletý dědeček a musím říct, že já to naštěstí ve svých třiačtyřiceti letech zatím nijak nepozoroval,

jelikož jsem jistě ještě mladý muž plný energie a sil, a něco jako stárnutí se mne rozhodně netýká. Ano, objevilo se mi z neznámého důvodu pár vrásek na obličeji, ale když jsem si tuhle pomocí zrcátka, které jsem našel v koupelně a pomocí něhož si moje krásná skoro mladá milovaná provádí lakýrnické práce na svém obličeji, čímž se jako každá žena marně pokouší zakrýt pokousání zubem času, prohlížel jiné části svého chlapáckého, mírně hrošího těla, nenalezl jsem žádné pozorovatelné obludnosti, které by ohlašovaly příchod doby padajícího listí mého života. Tak například zadeček mám úplně hladký, pleš se mi blýská jako za mlada, bříško se pevně dme, takže vypadám spíš jako dobře zalívaný časně letní meloun než jako na předvánočním trhu oblíbený sušený fík.  

O to větší byl můj šok ze zjištění, že se mi jaksi zponenáhlu začíná ne zcela dobře číst.

Jako víla na palouček tak přitančil nejspíš jeden z příznaků přicházejícího předsmrtného věku, kdy by se člověk měl cítit moudře, zkušeně a zrale, kdy by člověk měl být připraven předávat získané někomu mladšímu, kdy by se měl umět vyrovnat s tím, že odteď se pojede z kopce… Tyto blahé a vážené vlastnosti ale prý obvykle rádo doprovází kornatění cév, ubývání svalů, řídnutí kostí a nevím, co ještě. Můj dědeček byl moudrý pán, ve zmíněném věku se učil pracovat na počítači, psal básničky, zvládl Word a univerzitu třetího věku. I přes svou moudrost a životní nadhled nesnášel své zdravotní neduhy, které buď ignoroval, nebo se pokoušel je aspoň trochu oblafnout, a tak si například nikdy nenechal vysvětlit, že štípání dříví je už nad jeho síly. Vzal špalek, sekeru, polínka a židli, pohodlně se usadil a štípal… Chtěl zůstat užitečným. Na kole s umělou kyčlí jezdit neměl. „Mladej doktor ví prd!“ řekl děda a odjel na staré „ukrajině“ na nákup. Později mu ale podzimní neduhy zatrhly dříví i kolo, usadily ho doma, což bytostně nesnášel, a možná proto přišla zima tak brzy…

Najednou jsem zjistil, že na ovládání svého chytrého telefonu mi nestačí délka paží a už ani selfie tyčka. Rovněž se mi podařilo vědecky dokázat, že ta teleskopická pitomost silnější knihu neumí udržet na konstantním tedy neměnném místě v mém časoprostoru, nýbrž se docela rychle ohne. Jelikož má moudrost způsobená věkem se zatím nedostavila, její narovnání vedlo i přes mou snaživou opatrnost k přetížení pružnosti a ohebnosti materiálu, pročež se to zlomilo. Vrátil jsem dceři obě zbytečnosti a upadl do deprese, jelikož mi došlo, že můj zrak se vydal na cestu, odkud není návratu. Dostal jsem tak navštívenku od nezvaného, ale očekávaného hosta, který s námi hodlá bydlet. A nevyrazí s ním dveře ani moje žena, a to už je co říct!

„Maminka přijela“ není nejhorší věta ze života muže, jak jsem právě experimentálně zjistil.

„Stárneš!“ mi přijde o něco horší oznámení, i když obojí se dá v životě úspěšně předpokládat.

Šance zbavit se tchýně pořád existuje, je na světě mnoho zábavných odstraňovadel: vypnutý zvonek a telefon, ústa dětí přelepená lepicí páskou, neboť by babičku mohly uvést v omyl, že je někdo doma, slevová poukázka na rakev, věta: „Maminko, vy vypadáte zase starší, ale jíst vám zatím evidentně nedělá problém!“ či snad: „Maminko, Vám to ale dnes sluší, kde jste zapomněla kosu?“ a podobně.

 Já si ovšem na svou tchýni stěžovat nemohu. Ne, že bych nechtěl…ono by se, jen mezi námi, vždycky něco našlo, ale jsem šťastně ženatý…

Stáří se zbavit nelze. Ani nelegálně s hrozbou doživotního žaláře, protože zabít to nejde, ani hubou plnou botoxu, ani umělým kdečím. Stáří se k člověku prostě časem prohlodá, ať chce nebo ne. Je mu to fuk. Jsou prý zázračné verze tchýní, které časem pochopí, že by neměly podnikat neohlášené „příjemně strávené odpoledne“ u svých mladších příbuzných, ovšem taková verze stáří neexistuje. Přijde, nepozdraví, ubytuje se, neodchází. Vypnout jako telefon to nejde. Ono to časem vypne vás.

U optika. Mladá slečna mne odvedla do komůrky, kde mi začala měřit mé oči, které – zatím pouze subjektivně - vidí o něco méně než dřív. Děvče nevypadá vůbec špatně, je to dobré, na některá zásadní pozorování můj nejdůležitější smysl vnímající světlo, barvy a tvary zatím stačí.

„To víte, je vám přes čtyřicet, to už ten zrak pomalu odchází, to je běžný projev stárnutí,“ řekla drsně optická čůza. „Ale já si do teď nepřipadal starý, dokonce mne moje žena považuje za nevychované dítě,“ bráním se křivému obvinění z procesu, který se projevuje chátráním tělesné schránky, snižováním efektivity a účinnosti fungování organismu, hromaděním různých defektů v těle a jeho klesající schopností tyto defekty opravovat a nahrazovat vadné či odumřelé buňky novými. To zní hnusně, co?

„Na dálku vidíte normálně, to je super, no, vždyť jste ještě mladý,“ popřela se slečna vzápětí a hned nějak zkrásněla.

„Budete potřebovat brýle na čtení, ony těm vašim unaveným očím pomohou, ale nezoufejte, vždyť už na to máte věk,“ zadrnkala na původní strunu, čímž mne opět uvrhla do deprese. Abych se pomstil, zeptal jsem se svůdným tónem: „Nepřipadáte si tlustá?“

Příští týden budu muset k jinému optikovi. A jelikož se obrýlení na chvíli odkládá, kypí ve mně zase šťavnaté mládí a nadšený optimismus. Tak to bývá, když si člověk něčeho nevšimne, když nějakou prťavou drobnůstku přehlédne, když zjistí, že… co jsem to… teď mi to… něco jsem chtěl… když začne zapomínat.

„To jsou ty tvoje obaly pořád!“ láteřím na svou milovanou ženu.

„To ty doklady nemůžeš mít jako normální chlap v peněžence?!“ pokračuji v uvolňování spravedlivého hněvu. Žena na mne překvapeně kouká. Vůbec netuší, co se děje.

„Mi to prostě někde vypadlo z kapsy, já to věděl, to je na houby taková práce!“ pokračuji v monologu, když jí vracím půjčené auto a klíčky. Jen malý technický průkaz nevracím, neboť ho nemohu najít. Byl společně se zelenou kartou a nevím čím ještě v plastovém obalu, jaký se dřív používal na průkazky, a který se rozhodně nevejde do peněženky a který jsem proto měl v kapse a který teď prostě nemám, no! Vezl jsem synka do školy autem své ženy, jelikož jsem byl líný přendávat dětskou sedačku. Její auto jsem prohledal sedmkrát. Prolezl každou skulinku, třetinu vozu dokonce připoporozebral, jen se žena nesmí dovědět, že několik šroubů a podivných plastových věcí se zpátky nikam nevešlo. Nic. Placaté doklady nikde. Takže mi někde vypadly z kapsy. No super! To je průšvih! Beru své mikroauto, od kterého doklady zatím mám, a vydávám se po svých ranních stopách. Mám vztek. To bude peněz a času, než vyřídím nové doklady! Do háje! Copak na to mám čas?! Je úžasné, jak člověk dovede vyvztekat sám sebe. Budu to muset nahlásit policii, úřadům, všude se mi budou smát, žena bude nepříjemná, neboť jsem zase neschopný, já se na to můžu!!!

Letím do školy. „Nenašel tu někdo techničák od auta? Ne, dobře, děkuji, žena ho tu dnes ráno ztratila, víte?“ vysvětluji paní učitelce, které jsem ráno předával syna. Ještě že už škola končí.

„Kam teď? Kde já to všude byl? Stavba? Tedy louka, kde možná jednou bude stát náš domek, byl jsem se tam podívat dneska nebo to bylo už včera?“ snažím se si vzpomenout. Nejde to. Ani ťuk. Tak tam jedu, protože co kdyby. Lezu po čtyřech po palouku, v mokré trávě, fuj, bláto! Aha, to nebylo bláto…

Vtrhnul jsem do obchodu, kde jsem ráno koupil, aspoň myslím, voňavé pečivo ke snídani, zjistil u pokladny, že nikdo nic nenašel a že jsem dle obstarožní prodavačky špinavý a páchnu a „Opusťte obchod, nebo zavolám ochranku!“

Jsem zoufalý. Vzteklý. Smutný. Nemohu si vzpomenout, kde jsem ještě byl, kde jsem mohl ztratit doklady své ženy.

Volám: „Prohledej auto ještě jednou ty, prosím, třeba jsem je přehlédl,“ prosím svou ženu, neboť mám potvrzení, že mi slábne zrak. Prý už to prolezla i s kolegyní. Dvakrát.

Kde všude já to ještě byl? Nevím. Beru to namátkově. Obchodní centrum. Obecní úřad. Městské záchody. Městská policie. Nic. O hloupých poznámkách na mou adresu ani nemluvě. Potupné. Beznadějné. Jehlu v kupce sena nenajdeš. Jedu domů. Slunce svítí, všichni budou mít krásný den, jen já ne. Špatně vidím. Ne na čtení. Slunce. Oslňuje. V zájmu bezpečnosti silničního provozu je nutné použít sluneční clonu umístěnou nad zorným úhlem řidiče. Clona cloní. Záblesk!

„Doklady najdeš ve sluneční cloně u řidiče,“ oznámil jsem radostně své ženě do telefonu. Jelikož mi při nasedání ráno vypadly z kapsy a abych je neztratil… Mám ohromnou radost! Vzpomněl jsem si! Hurá! Nejsem starý!

„Tatínku, ty budeš mít brýle?“ zeptal se mě náš sedmiletý, když zaslechl mou pozdější nekolkovanou žádost směrovanou k jeho mamince, jestli by nebyla tak laskavá a nepomohla mi vybrat pomůcku lepšího vidění, jelikož ona se pak bude dívat na pána vyzdobeného, nikoliv já. Aby dítě pochopilo všechny souvislosti, je prý zdrávo mu vše pěkně vysvětlit…

Brýle. Tak například ve sbírce pojednání z oboru ženského a dětského lékařství z 2. pol. 15. stol. čteme radu, jak odpomoci dětskému šilhání: „Pakli brýlé vočima neb šilhá nalevo, tehdy obrátiti dietě napravo a též světlo stavěti napravo, ať by sobě oči napravilo.“ Význam slovesa brýleti tedy byl v podstatě stejný jako u slovesa šilhat nebo mžikat. Ale aby toho nebylo málo, ono se nám to slovo brýle snoubí ještě s křemičitanem berylnato-hlinitým, který krystaluje v šesterečné soustavě, tedy s berylem. Berylu se ve starých dobách užívalo při čtení jako pozdějších brýlí i jako zrcadla. Beryl se dával pro svůj lesk do monstrancí a relikviářů, a když byly poznány jeho optické vlastnosti, brousily se z berylu čočky brýlí. To jsem chytrý, viď? Zde, na konci jazykového koutku se musím přiznat, že jsem to, milý můj synku, opsal, což se ale ve škole nesmí!

„To budeš vypadat…“ nedořekl to. Hledá slova. Trošku se červená, potutelně se usmívá.

„Jako starý?“ ptám se s obavou, jak mne bude vidět můj malý nový jedinec druhu, který vznikl rozmnožováním.

„Ani ne, spíš budeš srandovní.“ Ta představa ho evidentně pobavila.

A já se tady na prahu krize středního věku mučím depresemi ze stárnutí. Jsem vůl.

Nedávno jsme točili anketu mezi lidmi, jestli jim vadí vrásky. Spousta mladých žen a slečen se otřepala už jen představou, že by mohly něco tak děsivého a věk označujícího mít na svém obličeji. Plastiky a jiné různé vymoženosti jim prý určitě pomohou. Pak jsme kápli na maličkou stařenku, jejíž věk si netroufám ani zdaleka odhadnout. Snad něco mezi osmdesátkou a stovkou.

„Vám se nelíbí moje vrásky?“ zeptala se. Nejsem na starší ženy, ale musel jsem uznat, že vypadala vlastně krásně, měla nějaké zvláštní kouzlo, které vytuněným botoxkám chybí. Její živé oči se usmály, vrásky na obličeji zatančily tango. „Ty mám od smíchu, víte? Mám je ráda, mladíčku,“ řekla babička, zasmála se a belhala se o hůlce pryč.

Dnes ráno jsem se na pána v zrcadle usmál. Kolem očí se mi zavlnily vrásky. Beru své nové brýle na čtení, abych je lépe viděl. Vidím lépe. A musím uznat, že na svůj věk vypadám opravdu… srandovně.

P. S.: Pán, od kterého jsem opisoval, a on to neví: Emanuel Michálek, Naše řeč, ročník 63/1980, číslo 5, s. 269-270