Po několika pokusech se mi ho konečně podařilo zavřít, přesněji řečeno po sedmi, bylo to totiž jako chtít uvěznit právě kynoucí chlebové těsto do klícky na kanárka,
pořád něco z přehršle nezbytností sbalených na dovolenou opouštělo stanovené místo v autě. Zavřel jsem jedny dveře a než doběhl k druhým, vzpomněla si kámoška fyzika, že stlačením hmoty vzniká v nešťastnici pnutí, které se přirozeně (a hlavně naschvál!) snaží uvést se zpět do rovnovážného stavu, pročež kousek domácnosti zdrhnul z vozu buď pootevřeným okýnkem či nedovřenými dveřmi kdekoli jinde.
Sedm. Cvak! Zavřeno. Ulevilo se mi. Jakmile jsem ovšem oznámil rodině, že se mi podařilo zvítězit nad neřešitelným logistickým rébusem, došlo mi, že mi v dokonale – a nebojím se to přiznat – v geniálně naloženém voze tak trochu chybí místo pro podle mého zbytné členy výpravy. V jednoduchosti je sice síla, ale tři zbývající příslušníci naší rodiny neprojevili pro mé řešení ani zbla pochopení. A vzhledem k tomu, že jediné volné místo zůstalo u řidiče: „Ne. Dobře. Ano. Předělám to…“
Až do Českých Budějovic ubíhala noční cesta parádně. Děti spí, žena tvrdí, že ne, ale taky tvrdě. Jihočeský kraj kdysi určitě vymysleli pro rybníky, rybníčky a i jiná rybí udělátka, především však pro veškerou mokrou činnost. Snad proto začalo pršet právě tady. Když jsme se začali prokousávat rakouskou částí Alp, už nepršelo, ale lilo. Strašně. Šíleně. Děsivě. Každá kapka tu obsahuje dle mého střízlivého odhadu 0,293 litru, silnice není silnice, nýbrž divoká řeka o průměrné hloubce tak asi 12,527 centimetrů.
„Tatínku, já si připadám jako v ponorce,“ prohlásil náš sedmiletý bystrý syn, který se právě probudil s tím, že nutně potřebuje čůrat. Snažil jsem se ho přesvědčit, že vystoupit nyní z auta je bez neoprenu a dýchacího přístroje učiněný nerozum, že jeho školní láhev je dostatečně obsažná, aby pojala jeho akutnost, ale marně. O pár minut později jsem rezolutně odmítl doprovodit nebohé dítě na pumpu na toaletu, ostatně jeho maminka a sestra rovněž nejevily zájem o výlet se sprchou bez mýdla.
„Těch pár metrů zvládneš,“ vychovávám synka k samostatnosti.
„Těch pár metrů zvládneš,“ oznámila mi žena a mile se usmála.
Běžíme. Snažím se vyhnout kapkám, jelikož se trochu bojím otřesu mozku…
Jedeme dál. No, jedeme…Brodíme se dál, oba vyčůraní chlapi v autě schnou a já volám tchánovi, abych zjistil, kde se v jeho autě zapíná lodní šroub a kterým tlačítkem vysunu periskop nad hladinu, jelikož toto příslušenství budeme vzápětí určitě nutně potřebovat. Konečně jsme přes Villach dobublali do Itálie. Krásná slunná Itálie! Voňavá pizza! Zapečené lasagne! Dokázal jsem se neutopit v rakouském dešti, ale vlastní nenažrané představy společně s Pavlovem málem způsobily katastrofu. Prosvištěl jsem kolem Benátek, co vůbec nejsou Benátky, ale nějaká Venezia a o Jizeře si tam mohou nechat zdát. K městu Chioggia vede úplně rovná a dlouhá silnice, kde vlevo šplouchá moře a vpravo v dálce je za pěkného počasí vidět malebně se rýsující podalpí. Tedy ještě před chvilkou se rýsovalo…
Zodpovědně se soustředím na jízdu. Stmívá se. Nic zvláštního, běžný každodenní navýsost nudný jev, kdy jde světlo na kutě a tma ukradne kdeco, aniž by byla považována za pobertu či jiný kriminální živel. Nic zvláštního nebýt půl druhé odpoledne. Fouká. Vítr naráží do našeho auta, mám co dělat udržet ho na silnici. Snad moje zvědavost, možná podezřelé ticho v kabině způsobilo, že jsem se tak nějak lépe rozhlédl po italském okolí. Na první pohled divný kraj. Mají tu stromy kolem silnice stejně jako u nás, jenže jim tu rostou téměř vodorovně…
S dětmi vesele tipujeme, co uvidíme létat jako první. Já sázím na strom, dcera na chodce, ovšem nestanovila jeho pohlaví, synek sebejistě tipuje bagr. Žena se odmítá naší soutěže o žvejku účastnit, nemá prý náladu, jelikož nám jde o život. O pár minutek později to vypadá, že žvýkat bude syn…
„Prásk!“ Blesk, hrom, tma. Voda je doslova všudypřítomná. Nejvyšší možná rychlost stěračů je vlastně zbytečná. Dnešní rakouský brutální liják se teď jeví jako jarní vlahý jemný deštíček. Něco takového jsem v životě neviděl! Vlevo od nás nad mořem září slunce. Nad námi je tmavě hnědo až černo. Kousek vpravo se to slévá s tmavě modrou a šedivozelenou. Tam, co před chvílí byly vidět Alpy, je zřejmě cosi jako vodní clona, která neuvěřitelně září temně tyrkysově. Nebo tak něco. Celá ta impresionistická slátanina bliká jako stroboskop a celé italské okolí se otřásá hromy jako hrom. Hnus fialovej!
Poslední úsek do městečka na ostrově vede přes asi pětikilometrové soumostí, chvilku umělý ostrůvek, chvilku most, je to úplně rovné a vede to nad mořskou mělčinou. Tedy to jsem poznal až druhý den, kdy jsme za slunného dne vyrazili na výlet, ale teď již vůbec netuším, kde je moře, kde silnice, a jestli náhodou už nejedu vzhůru nohama. Děsivě temná voda je všude, není záchytného bodu, dle kterého by zručný zálesák určil aspoň sever… To, že jedu po silnici jsem odhadoval jen díky jiným zoufalcům ve velmi pomalu se sunoucích autech, kteří si rovněž mysleli, že se jejich kola stále ještě pokouší o snoubivé setkání s asfaltem. V kabině našeho vozu je nejspíš jen shodou náhodně vybraných okolností zatím sucho. A zelenobílo. Děti, moje žena i já totiž mámivě světélkujeme hrůzou…
To, že jsme téměř doslova připluli do městečka, jsem poznal podle blikajícího semaforu a kolem letící cedule, která varovala před požáry z důvodu dlouhodobého sucha. Úzké uličky a navigace nás navzdory zuřivé vodní přesile dovedly k hotelu. Vyděšeně jsem opustil řeku mezi obrubníky a drze přistál na chodníku asi pět metrů před vchodem do hotelu, hned vedle pergoly či přístřešku, který za normálních okolností sloužil jako stříška proti slunci pro návštěvníky venkovní části hotelové restaurace. Mezi tímto velkým slunečníkem a dveřmi hotelu bylo oněch nepřekonatelných pět metrů. Tady jsem z přepravy vyloučil zatím jen ženu a děti, zavazadla vyložíme, až ta přírodní rozvášněnost vyklidí pole své zdejší děsivé tvůrčí činnosti.
„Ubytujte se, já zaparkuju!“ snažím se překřičet živly, a jelikož jsem slušně vychován a navíc se bojím pokuty, přecouval jsem silnici a na protější straně zastavil. Nevím, co mne to popadlo, chtěl bych vidět policistu, který by teď přišel dát špatně parkujícímu troubovi pokutu… S úžasem pozoruji, co se děje přede mnou. Silnice zmizela pod vodou, už ani obrubníky nejsou vidět. Vichr vyrábí poměrně vysoké vlny. Nateče-li do výfuku voda, je prý automobil považován za utopený, jsem, myslím, tuhle někde četl. Bojím se vypnout motor. Bojím se. Couvl jsem zadními koly na chodník, aby výfuk aspoň ještě chvilku zůstal nad hladinou. Ten tam opravdu zůstal, ale motor nějak podezřele syčí a pod celým podvozkem zlověstně bublá a šplouchá voda. Přemýšlím, co řeknu tchánovi, který nám bezelstně auto půjčil, pokud tedy tohle přežiju. Bojím se. Vypadá to, že za chvilku buď do vozu nateče škvírami pode dveřmi, nebo to začne plavat. A plovoucí vůz neumím řídit. Jsem otec, manžel, zodpovědný inteligentní muž, takže začínám panikařit.
Žena s dětmi se choulí pod vratkou stříškou a nijak se nemají k žádné akci.
„Jděte dovnitř!“ křičím. Nemají šanci mne zaslechnout. Mohutně gestikuluji.
„Jděte do hotelu!“ řvu a mávám rukama. Proč nejdou?! Proč tam pořád stojí?! Vztekám se.
„Tak dělej něco!“ ječím na svou ženu. Nic. Dcera se ženou koukají směrem ke mně a o něčem si povídají. To bude něco ohromně důležitého! Já vás přetrhnu, čůzy! Synek mi mává. Tebe taky!
Řekou projel linkový autobus, který způsobil ohromné vlnobití. Z motoru jde pára. Do auta naráží rozzuřená voda. Myslím, že to začíná plovat. Snaží se mne ochutnat hysterie. Já tady zahynu!
„Udělej něco, cokoli, nenechávej mě tu!“ prosím svou milovanou ženu a trochu strachy pláču.
Hurá! Dostala o mne strach, zavolá mi pomoc! Bere do ruky telefon, děsně se mi ulevilo, nezahynu!
Omyl. Krutý omyl. Moje žena si mne vyfotila…
Možná to byl nával vzteku, snad polibek strachu, třeba závan paniky, nevím, co ve mne probudilo chlapa, hrdinu, neohroženého kapitána Nema. Zařadil jsem jedničku a dupnul na plyn. Přískoky jsem doputoval na chodník k hotelu, kašlu na pokutu!
Je večer. Svítí slunce, je vedro, italské azzurro nad námi a po bouři ani památky. Jako by se to nikdy nestalo.
„To je tu normální?“ ptám se majitele hotýlku.
„Taková bouře tu nebyla určitě víc jak šedesát let,“ uznale pokyvoval hlavou. Pak mi poradil, kde tu nejlépe zaparkuji: „Tady přímo před hotelem, ano, na chodníku…“
Druhý den jsme v drsném vedru vyrazili na výlet do těch Benátek Nebenátek. Slunce, horko, lidi, gondoly, pizza… Krásné město napěchované úžasnou architekturou, zvláštní atmosférou, milionem lidí a mimo jiné i ohavnými kýčovitými předraženými suvenýry, za které by utrácel jen naprostý blb.
„Tatínku, já bych to chtěl,“ prosí sedmiletý synek. „Mně se to město tak líbí, že bych chtěl mít tohle na památku,“ upřesnil a ukázal na… suvenýr. Hůř si snad vybrat nešlo. Malý sádrový model Náměstí svatého Marka.
„To je výsledek tvých genů a tvé výchovy,“ nezapomněl jsem spravedlivě pokárat jeho maminku, která mu na rozdíl ode mne tu hrůzu odmítla koupit. Prodavač ve stánku nám nabídl jako bonus deštník se slevou. Procvičil jsem si několik italských frází jako: „Jdi mi k šípku“, „Trhni si nohou“ a v Itálii prý kdysi populární „Jsi paroháč“, jelikož cena zlevněného, ve vedru zcela nepotřebného náčiní, se mi jevila vyšší než přesdržková. Vysmál se nám, a jestli se nepletu, říkal lámanou angličtinou, že budeme litovat, načež svůj obchůdek zavřel. Ostatně byl jedním z posledních, kteří na rušném, turisty napěchovaném místě svůj stánek s cetkami nepochopitelně zavřel a prchnul. Kdesi v dáli se ozvalo zahřmění. Koukám do svého mobilu, kde aplikace s radarovými daty hlásí, že bude zhruba za dvě hodiny se čtyřicetiprocentní pravděpodobností trochu pršet.
„Pche! To už budeme dávno na lodi plout pryč,“ uklidnil jsem svou ženu a vyrazili jsme k našemu přístavišti. Rozhodl jsem, že si cestou musíme dát tiramisu a skvělé italské presíčko, neboť to mi zatím do sbírky zážitků z téhle malebné země chybí.
O deset minut později. „Já vám dám šedesát let!“ Včerejší superbouře se barevně zkopírovala…
Běžíme liduprázdnými Benátkami od jedné restaurace ke druhé. Všude nás odhánějí s tím, že mají zavřeno, že mají plno, že tam nesmíme… Karneval barev na obloze tmavne, aby lépe vynikla oslepující záře blesků. Vběhli jsme do kryté zastávky místní MHD, tedy na ponton, u kterého místo tramvají zastavují linkové lodě. Zajímavé, ale ne teď. Teď jde o život. Pak všechno zmizelo ve vodě a tmě. Snad aby nám to nepřišlo nudné, vyšperkovala se dnešní bouře oproti té včerejší ještě kroupami…
Naši předkové měli na tyhle záležitosti boha Peruna – vládce bouře, hromů a blesků. Myslím, že toho měl na starosti víc, ale to je vlastně fuk. Tady v Itálii, nebo chcete-li ve starém Římě, to býval Jupiter a v Řecku se slotou, činou a nečasem živil sám generální ředitel místního božstva Zeus. Nevím, který z nich nám tahle dvě potěšení poslal jako svou vizitku, ale všichni tři jsou srandovní ořezávátka proti vdaným ženám, pánové mi jistě stydlivě potvrdí. Vždyť si zkuste své ženě, až vás zase bude za nějakou nekalost podle ní oprávněně kárat, říct do očí a nahlas například: „Nepruď…“ Pokud to stihnete, zkuste ještě milým tónem dodat: „Miláčku.“ Takové malé nevinné slůvko a co to dovede! Rozjede to nevídaný soubor elektrických, optických a akustických jevů původně vznikajících mezi oblaky navzájem nebo oblakem a zemí. Alespoň tak to tvrdí odborná literatura. Mezi námi, ono je to dost jedno. Když chlap naštve ženu, jako opravdu naštve, to je teprve bouře! Tuhle se mi to povedlo, avšak nebudu se pouštět do žádných vědeckých a psychologických rozborů, alébrž to bude číst moje žena a já zatím nehodlám takto dobrovolně žádat o eutanazii superbouří...
Pamatuji si ale velmi dobře tu chvilku, ten pocit… Koukám se do očí své ženy. Jsou vždycky nádherně modré, ale teď je tam temně tyrkysová… Ano, tohle byla smršť! Teď konečně jde o život… A když to později všechno utichne, ptáci znovu začnou zpívat a vyjde hřejivé slunce, velmi bych si přál moci říct: „Taková bouře tu bývá maximálně jednou za šedesát let…“
