Tak hezký večer to mohl být! Padající hvězdy, vlahá teplá letní noc, romantika jak noha, jak se říká, i když nevím, co je na celý den obuté noze romantického…
Co v takových chvílích dělat, když vám k tomu žena oznámí, že jako chlap stojíte za prd, že jste vlastně k ničemu, že vaše zuby jsou změklé (to teda jako nevím, kde to vzala, tuhle jsem kousal do jablka a v pohodě, to sorry jako…) a tam dole… škoda prý mluvit. V takové pěkné chvilce jsem vyrazil na pozdně večerní, možná už trochu noční procházku, jen tak ven, courat se nazdařbůh. Užívám si volnosti, svobody, malebné krajiny kolem. Nikdo neláteří, nenadává, mám čistou hlavu, prostě paráda!
A hele! Támhle se skví nějaké světýlko! Přiznávám se, už od dětství zbožňuji cokoli svítícího či blikajícího, nemůžu si pomoct, ale vábí mne to jak můru žárovka. Nebo svíčka, akorát pak se ta blbka popálí… naštěstí tak hloupý nejsem, aspoň si to na rozdíl od mé ženy myslím. Ne, nemyslím, já to o sobě vím! Ovšem někdy se i mistr tesař utne… Nedalo mi to. Mámivé světýlko a zvědavost mne přivedli do velké bílé místnosti. Já vím, že se to nesmí, že je to neslušné a nezákonné, ale dveře byly otevřené, volal jsem: „Haló, je tu někdo? Dobrý večer!“, jenže nikdo se neozval. Možná ti lidé spí, možná někam šli, já nevím. Ale měli by se dovědět, že mají otevřeno a rozsvíceno, aby jim nějaký nekalý živel nenadělal doma paseku. To nám jednou… dodnes mi to žena vyčítá. Ale já za to nemohl, vážně! Já bránil náš domov srdnatě, jenže jestli vyděšení nebo stres nebo co zapříčinili, že jsem působil - jemně řečeno - poněkud impotentně. Naštěstí včas zasáhla moje nebojácná drsná žena a vetřelce bodla… Jenže mám zakázáno o tom vyprávět, tak se nezlobte, víc nepovím, měl bych doma zase průšvih…
Je ticho. Nad kuchyňskou linkou (tu jsem poznal, vždyť říkám, že jsem chytrý) svítila nádherná zářivka jemně namodralým světlem. Majitel bude buď spořínek nebo fanda do EU, když si pořídil tenhle typ světla. Ne každý má totiž šetrné studené světlo rád, já ale ano. Zkoumám to zblízka. Je opravdu něčím zvláštní! Přemýšlím, kdo tady asi bydlí, co to může být za lidi, když nechají rozcapeno a světelno. To se ale potom nemůžou divit, když se pozve nezvaný host na malou návštěvu.
Mé čichové buňky startují činnost těch mozkových. Cítím dobrotu. Dostal jsem na ní ohromnou chuť. Pavlov v akci. Voní tu totiž káva. Což ovšem znamená, že tu přeci jen někdo na blízku je. Zkouším to znovu a tentokrát opravdu nahlas: „Haló! Je tu někdo?“ Nic. Za nějakou chvilku jsem se víc osmělil. Prohlížím si jejich kuchyň. Mají tu krásnou novou linku s nerezovým dřezem, pákovou baterii a vedle ní položený mycí prostředek, mikrovlnku, stůl se třemi židlemi a v rohu místnosti je kyblík a o zeď opřený… teď jsem úplně zapomněl, jak se tomu říká. Koště ani smeták to není, ale vytírá se tím… Mop! Ano! Hledám kávovar…
Klika cvakla, dveře letí, někdo vchází do dveří. Zpanikařil jsem jen malinko a doslova vletěl do tmavého kouta. Krčím se za kyblíkem a modlím se, aby mne nikdo neviděl. Mám strach, nechci oplétačky. Těžko budu vysvětlovat, jak jsem se sem dostal a co tu dělám. Bože! To zase bude nepříjemnost! To bude taková ostuda! Vypadá to na chlapa. Je šero, spíš skoro tma, tak jen odhaduji. Silnější postava, dítě ani stařec to není, blýská se mu hlava. Zřejmě odraz od zářivky, jelikož bizarní odlesky mají mě už známou namodralou barvu. Zavadil jsem o kyblík. „U šípku pichlavého!“ zanadával jsem si. Chlap na mne kouká. Jsem v koncích…
„Neschovávej se, srabe!“ vykřikl, až mne polil smrtelný chlad a jemu se orosila pleš. Mám strach. Bojím se.
„Oba se bojíme jeden druhého,“ řekl, „a proto ti nabízím férovou dohodu.“ Nemohu mluvit. Kývnul jsem, jako že souhlasím. Opravdu nestojím o nepříjemnosti a jsem slušný…do teď jsem aspoň byl…
„Jsem slušnej člověk, nějakej Melichar, abych se ti představil. Nechám ty dveře otevřené, zhasnu a odejdu. A ty vypadneš! Hned!“ poslední slova na mne hystericky křičel. Stále nemohu mluvit.
„Jestli tě tu za chvíli najdu… A buď rád, že tu není moje žena!“ řekl, cvakl vypínačem, takže mu zhasla pleš, a odešel. Ty jo! To je jak u nás doma! Mizím! Jenže strach je prevít. Někdo prý peláší jak zajíc…Jenže já nejsem zajíc, ani jiná verbež! Můj strach mne zkoprněl. Prosím své údy, snažím se je přesvědčit k činnosti, která by uvedla mé tělo do pohybu a dostala mne z šíleného průšvihu. „Máš šanci, nezahoď ji!“ dodávám si odvahy. Jenže tu mi sežrala marnost… Pomaloučku se ploužím…
Vrátil se. Světelné paprsky mne zasáhly uprostřed kuchyně. Jsem zoufalý. Křičím: „Promiňte, prosím!“, jenže nejsem slyšet. Chlap se nejspíš dost zlobí, já se mu nedivím, ale tohle celé je omyl! Chápete? Prosím?!
„Dostals šanci,“ řekl stroze. Vzal mop. Namířil ho na mě.
Nevím, co to do mne vjelo, vypadalo to jako blesk, ale najednou cítím v cévách nebývalý klokot. Děsivý strach vystřídal vztek. „Tak ty se chceš prát?“ zeptal jsem se. Neodpověděl. Cítím, že mám navrch. Blíží se ke mně s tou rozstříhanou smrdutou věcí na klacku. „Jak chceš!“
Vystartoval jsem na něj. „Jééé!“ vykřikl, neboť útok nečekal. Cvakají mu zuby a oslnivě se mu blýská hlava. V poslední chvíli se ohnal mopem a praštil mne do hlavy. Au! Upadl jsem na zem. „To jsi přehnal!“ cedím ze sebe. „To jsi přehnal!“ vyvádí on hystericky. Aha! Teď má strach on. Kuj železo, dokud je žhavé! Výpad, mop, výpad, mop. Bílá zeď už není bílá. Mokrá věc jí navštívila mockrát, když jsem uhnul. „Budeš mít doma asi průšvih,“ směju se mu, provokuji ho. Opřel se o linku, utírá si pot z velmi vysokého čela, já se snažím popadnout dech. Další kolo. Tohle nedopadne dobře… pro něj…
„Dorazím ho, co s ním!“ dodal jsem si odvahy a vyrazil k závěrečnému brutálnímu útoku.
Řítím se na něj. Vidím hrůzu v jeho očích. Snaží se zvednout svou chabou zbraň – páchnoucí mop.
Ano, mohli jsme se rozejít v dobrém. Ano, neměl jsem lézt do cizího domu. Ano, dal mi šanci. Ale já se nechtěl prát! On si začal! Mohlo to dopadnout dobře…nebýt toho, že jsem chlap. Chlap, co nemá to, co mají holky. Letím a křičím na něj: „Já jsem Vespa Crabo, kdo je víc!“ Jak mi příroda velí, v poslední sekundě útoku jsem se otočil zadečkem vpřed, aby se žihadlo nárazem zabodlo co možná nejhlouběji… Vzpomněl jsem si na svou milovanou ženu. V tu chvilku mi to všechno došlo. Že jsem k ničemu. Že mám měkká kusadla, že o tom dole škoda mluvit, neboť to nemám… A i kdybych ho měl, můj jed by byl mnohem slabší než vosí a včelí. Na malinký okamžik jsem se zamyslel nad tím, že mám vlastně hlad… Mop. Mimochodem, taková vypasená vosa, to je vám taková dobrota! Mop. Au! Včela na rožni. Mop. Au. Vosa na grilu, mňam… Mop…
Sedím ve vedlejší místnosti, zhluboka dýchám, třesou se mi ruce z prožitého strachu a nevybíravého souboje na život a na smrt. Zabil jsem ho? Vždyť je chráněný! Aby z toho nebyla nepříjemnost… Horečně hledám na netu informace o sršních. S překvapením jsem zjistil, že jsou to mírumilovní tvorové, kteří pouze hlasitě bzučí. A že zcela bezbranné samečky, kteří nemají žihadlo, poznáme podle neobvykle, šavlovitě zahnutých tykadel… Ozbrojen mopem jsem se odvážil navštívit bojiště. Zahnutá tykadla. Jelikož nikde neexistuje pojednání o první pomoci sršním, upřímnou soustrast.
„Zahynul jako hrdina v boji muže proti muži“ zněl by nejspíš nápis na jeho náhrobku, kdyby ho měl. Občas bych mu tam odnesl nějakou tu vosu a tiše vzpomněl na hrdinu, který měl s námi pány společného víc, než si myslíme…
