Začalo to předloni. Skončil vánoční čas plný klidu, pohody, cukrátek, televizních pohádek a velemalebný čas nepráce, který se začátkem ledna pomalu ale jistě proměnil v čas odstraňování vánoční výzdoby, včetně stromečku a jeho příslušenství. Ujal jsem se hrdinně tohoto nesnadného úkolu sám osobně. Tedy až po tom, co z naší jedle zmizely ozdoby a světýlka prostřednictvím šikovných rukou mé ženy. Tolik důvěry jsem zase nedostal. Na mne zbyl téměř suchý stromek a na něm opuštěné takové úzké stříbrné dlouhé placaté špagety, říká se jim vánoční lamely. Jelikož jsem ducha vynalézavého, vzal jsem vysavač a milé lamely jednoduše a s elegancí mě vlastní ze soušky vysál. Mé ženě se to mnoho nelíbilo, snad proto, že sama na tak jednoduchý a báječný nápad nepřišla: „Co když je budeme ještě potřebovat?“ Zachoval jsem klid a s úsměvem světáka odvětil, že: „tuhle levnou vozdůbku seženeme vždycky v jakémkoli papírnictví či drogerii.“
Loňské vánoce byly poněkud posmutnělé. Stromeček nebyl úplně ohyzdný, ale něco mu prostě chybělo. Byl bez lamel. Má původně všehoschopná milovaná i přes veškerý svůj um a šarm nebyla schopna ty stříbrné linguine nikde koupit. Prý je neměli. Slabá výmluva. Má nejvyšší vedoucí tak utrpěla v mých očích drobnou nehodu ve své schopnosti sehnat cokoli.
Letos má žena neponechala nic náhodě. Začátkem prosince mne políbila na mé lysé čelo, které mi vede přes záda až do nepublikovatelných míst, a pravila: „Sežeň lamely…“ Vysmál jsem se jí do jejích modrých očí se slovy, že to přeci není nejmenší problém. Zajdu do nejbližší drogerie či papírnictví a budou zase veselé, radostné a báječně klidné vánoce. Nerad přiznávám, že tato myšlenka se velmi rychle ukázala lichou. A tak se stalo, že jsem od začátku prosince nemyslel na nic jiného, než na zatracené lamely. Hledal jsem všude. Nesmyslně se ptal i v těch nejnemožnějších obchodech. Výsledek byl tristní. „Nemáme. Nevedeme. To vůbec. Co to je?“ a podobných odpovědí jsem byl již přesycen. Ježíšek už poletuje kolem a já selhávám. To tak nesmí být, takhle to nemůže dopadnout, nemohu přeci před svou ženou vypadat jako vejtaha a neschopný břídil. Sehnat lamely se stalo nejpalčivějším problémem mé současné existence. Jako dar z nebes ke mně přistálo dvoudenní natáčení v centru Prahy, takže má milá, lamely budou! Jelikož kde jinde, než uprostřed hlavního města by se snadněji dalo sehnat něco tak obyčejného jako stříbrné vánoční tamty… V každé pauze jsem vyrazil do víru předvánočního šílenství, které upřímně nenávidím. Co bych však neučinil pro svou dobrou pověst v naší rodině. Navštívil jsem nespočet obchodů. Všude lidi. Stovky a tisíce lidí. Naštvaných, vánočně nenaladěných, vzteklých, arogantních nákupčích jakýchkoli dárků. Nic, lamely nikde nemají. Vstupuji do velkého obchodního centra. Drž se, chlapče, to zvládneš, dodávám si odvahy. Desetitisíce lidí. Děs a hrůza. Prvních pár minut jsem úsměv a slušnost osobně. „Dovolte, rád bych prošel. Promiňte. Děkuji, sluší vám to. Hezké svátky přeji. S dovolením. Pardon, šlápl jsem Vám na nohu, odpusťte mi, prosím pěkně…“ Nereagovali sice adekvátně na mé vstřícné chování, ale já se nedám. Tlačím se v davu. Jsem zmítán těly. Mnohdy nejde z masy vystoupit. Dav je rozjetý a jeho hybnost několika parních lokomotiv mi nedává šanci ani na nejmenší změnu směru. Špatně větrané prostory, mé kvalitní hřejivé zimní oblečení a vzteklý zápach spoluobčanů mi nedělá dobře. O hodinu a půl později jsem se přizpůsobil. „Uhni! Kam se cpeš? Vysmahni! Jedeš, babo? Nečum, vozdobo nevzhledná! Si máš dát tu haksnu jinam, blbečku!“ No to je advent! V centru nebyli všichni, byli tam úplně všichni. Jsem podrážděný, vzteklý, zpocený. Začínám zapáchat. Stal jsem se davem. Běháme všichni společně po nákupním centru jak stádo zpitomělých ovcí po vykouření většího množství marihuany, a jsem si jistý, že žádný jednotlivec už ani trošku netuší, proč tu páchá sto zimních kilometrů. Zachránil mne telefonát, že musím jít pracovat.
O den později. Má milovaná mi ráno naznačila, že bez lamel nedostanu vanilkové rohlíčky, které mám tak rád, čímž se vánoce stanou ještě smutnějšími než loni. Před přímým přenosem z centra hlavního města se zjevila asi tříhodinová pauza. Kolega a kamarád v jedné osobě se mne dotázal, co že to způsobuje mou skleslost, a já se nešťasten svěřil. Že prý pomůže: „…zajdeme do nejbližšího papírnictví či drogerie a máme to, neboj…“ I přes včerejší zážitek jsem ucítil světlo na konci tunelu. Vyrazili jsme. Obchodní dům Kotva. Po včerejšku přeskakuji fázi slušňák, kamarád je mírně na rozpacích. Lokty rozrážím milé lidi, občas někoho nakopnu do kotníku či do holeně, záleží na momentální situaci. „Pozor, mám ošklivou pohlavní chorobu!“ dělám si místo i zvukovými prostředky. Kamarád se za mne stydí. Po slabé půlhodince se nám podařilo přemístit se od vchodu k papírnictví, což je slabých padesát metrů. Ne že by se dav pohyboval vpřed tak pomalu, ale vzhledem k jeho síle jsme, aniž bychom si to přáli, dvakrát vyběhli až do čtvrtého patra a zpět. „Mám je!“ křičí kamarád radostně a pokouší se zvednout ruku, která třímá zásadní artikl mých vánoc. Než jsem se k němu propracoval, nejen že jeho ruka již nic netřímala, měl ještě natržený rukáv a velkou modřinu na kotníku. Volám své ženě. „Ne, zelené, rudé ani zlaté nechceme. Jen stříbrné…“ zněl její brutální rozsudek téměř smrti. Dav nás vyhřezl ven. Palladium. Jen o málo víc lidí než v Kotvě. Nalezli jsme společnými silami krámek s vánočními ozdobami a jiným příslušenstvím. Když se nám po několika pokusech podařilo vystoupit ze splašeného vánočního průvodu, spatřili jsme tam i stromek za 49 tisíc. „Lamely máte?“ ptám se. Slečna si mne i kolegu změřila zvláštním pohledem. „Nevedu, hošššani…“ odpověděla, přičemž si dala záležet na tom „š“. Kamarád pravil, že je to, škodička. Pak to vzdal. Že prý zatím nechce být čtyřprocentní a že fakt vypadáme jako registrovaný pár a odešel neznámo kam. Slečna mi ale tajně sdělila, že v Kotvě určitě mají, co hledám. Nechal jsem se vyplivnout ven. Zklamaný, pobitý, zcela zdecimovaný jdu zpět do práce. Jen tak namátkou jsem ještě zaběhl do drogerie v metru. „Lamely asi nemáte, že?“ ptám se zbytečně. „Máme, ale jen stříbrné…“ odvětila slečna, kterou jsem radostí políbil.
Večer se dmu pýchou a chlubím se své milované úlovkem. Vzal jsem těch stříbrných sedm balení, abychom měli dost. „Zbláznil ses?!“ pochválila mne žena a hodila mi všech sedm balení na hlavu. „Vždyť to vypadá jako přežraný žížaly! A jsou i tak zkroucený! Tohle nechci!!!“ Snažil jsem se bránit, že jiné neměli, ale marně. Lamely byly opravdu poněkud tlusté a zkroucené. Rohlíčky se vzdalují.
Vrchol zoufalství. Sedím v kuchyni. V ruce nůžky a alobal. Ač fyzikálně poměrně vzdělán, zapomněl jsem se uzemnit. Statická elektřina vespolek s mou manuální retardací učinily své. Netuším, po kom mohu být takový nešika, ale kdysi kdesi v naší rodině muselo dojít ke genetické chybičce. Jsem jediný, kam až oko historie rodu sahá, kdo má obě ruce levé. Dvě hodiny lopotné pitomé činnosti. Nadrobno nakrájený alobal je všude, lamely nikde. Myslím, že velmi brzy vzteky exploduji. Na scénu vstupuje má žena. „Co to, proboha, děláš?“ zeptala se těsně před tím, než nůžky opustily sevření mé dlaně a zasvištěly vzduchem a těsně před tím, než má ústa opustil hysterický výlev: „Ruším vánoce!“ zeječel jsem a mé třesoucí se ruce škubou minikousíčky alobalu na ještě menší. Chvilku jsem přemýšlel o tom, kde na internetu najdu žádost prezidentovi republiky o milost, ale nůžky vzhledem ke kvalitě hodu nenašly svůj původní cíl. S ledovým klidem mi ukázala, jak mají ty správné vánoční lamely vypadat, jelikož je právě koupila v nedaleké drogerii. Zírám na ni jak na zjevení: „Myslíš, že bych směl ochutnat vanilkový rohlíček?“
