Rodina (děti 2 ks, dospělí 2 ks) právě dorazila k moři. Bydlí v apartmánu, který dobře zná, neboť jsou tam už počtvrté. V apartmánu je dřevěný stůl (hranatý, obdélníkového tvaru 119,5 x 59cm, výška 85cm, 4 nohy).
Apartmán má úzkou chodbičku a několik futer obložených dřevem (57,8cm přesně).
„Ano, lásko, je tu krásně, jak říkáš. Cikády sice řvou tak, že člověk neslyší vlastního slova, je tu hnusné lepivé vedro, a celé dny tu budu hynout a zavánět smažený sluncem na pláži a z děsivé nudy si ukoušu minimálně jednu nohu. Ale ano, taky jsem se sem moc těšil. Co že teď chceš stěhovat? Stůl? Ale domů je to 14 hodin autem. Aha! Tady ten stůl. Na zdejší balkónek. To není žádný problém, moje nejslunečnější! Jen bych tě rád upozornil, že je na ten pidibalkon příliš velký, ten malý kulatý je tam tak akorát. Proto ho tam dali, víš? Tak budeme jíst nejdřív děti a pak my, co je v tom za problém? To máš pravdu, to si často bolestně uvědomuju, že jsme přece rodina a měli bychom být aspoň někdy spolu. Já jenom nechápu, proč nemůžeme jíst tady v kuchyňce. Spolu. Jasně, je tu menší vedro a je to málo romantické. Víš co? Jdi si dát kafe, vezmi si plavky, hned pak půjdeme k vodě. Já si to tu zaměřím, okótuju, vypočítám, nakreslím a stanovím ideální postup. Prosím tě, bez poznámek, než ty se vyšňoříš a donutíš k jakékoli aktivitě naše děti, budu zpátky i z poznávacího výletu za tučňáky i s omrzlinami. Nech si toho, bylo to vtipné!
Kde jsi? Co tam tak dlouho děláš? Tak chceš přestěhovat ten stůl? Jé, tobě to sluší. Ale nedělám si legraci, já to myslel vážně. Ty plavky jsou fakt parádní, ty se ti povedly. Jo to nejsou ty nové? Ne, ne, sedm let?! Už? To to letí, a já myslel, že jsou nové. Ale na tobě vypadají jako by byly. Ne, tím jsem původně nechtěl říct, že omšelé plavky na ještě omšelejší paní budí relativní dojem novosti. Já vím, potřebuješ úplně nové.
Co bys ráda, dcerko naše skoro sedmnáctiletá? Nechceme pomoct, díky. V pohodě, to s maminkou krásně zvládneme, šup šup a je stůl na balkoně. Ano, dobrá rada je nad zlato, ty si svojí nech, víš, jak to vždycky dopadne. Nestojí ani za… Nebuď drzá. Nefoukej! Trhnu si.
Dobře jsem to spočítal. Pochybuješ? Ty víš, ženo moje líbezná, co je matematika? A její kámoška geometrie? Jo? A měla jsi z ní na střední čtyřku, viď! Neuč orla létat. Kouknu a vidím. Těmi dveřmi to projde. Ano, už zase ti naznačuji, že mám z matematiky maturitu a dělal jsem přijímačky na matfyz. Na astronomii! Nevzali. Proč?! Co do toho rejpeš?! Víš, jak ten test byl těžkej?!
To se prostě vejde. No jasně, že jsem to měřil. Ne, nemám metr, mám snad ruce, ne? Chceš stěhovat nebo prudit?
Děti nemotejte se tady, jděte se třeba koupat, ale namažte se, jinak budete za chvilku mít křupavou kůrku. Čím asi? Zubní pastou. To byl vtip, synku. Krémem. Né na vrásky! Ten je někoho jiného. Stejně nefunguje. Tím na opalování. Ale to víš, že se rozhrabe kufr, když se něco hledá, obzvlášť když naše dcera. Tak nikam nechoďte. Mně je taky vedro! Na, tady máte peníze, jděte si pro zmrzlinu a hlavně už jděte. Ne, nechceme pomoct ani poradit! Nebuď drzá!
Tady to, drahá moje, nadzvedni, no, popojdi, toč to doleva. Ne tam! Na druhou stranu! Víš co je vlevo? Jo, do mého leva, do tvého leva by bylo vpravo, to bych snad řekl. Prostě zatoč tadyhle jako na záchod. Tak proč nejdeš? Ale vejde se to tam, ty se nevejdeš! Asi jsi ztloustla. Co se vztekáš? A neříkej mi hrochu, jo?
Tak už se nezlob.
Ale vejde, ukaž. Polož to. Vyměníme se. Zatlač trochu! Au! Ježišmarjá, teče mi krev! Au, to bolí, bude ze mě mrzák! To je tvoje krev? Aha! Ukaž, to nic není. Vezmi ten stůl a pojď už, nebo to budeme stěhovat do večera. Zvedej!
Teď snad stěhujeme stůl, ne? Ano, vidíš dobře, mám na nohou boty. Zpevňuje to nohu a je to docela pohodlné. Zkus to někdy. A můžu já za to, že vy jste všichni bosí?! Ale já je mám čisté. Do ničeho jsem nešlápl. Tak se to potom vytře, no! Ano, ty to vytřeš! Úkliďáku!!! Já neřvu!!!
Ještě se zlobíš? Ty se mnou nemluvíš?
Hmm, nevadí. Pustím si pak rádio. Musíme to vzít naštorc, to je otočit stůl o devadesát stupňů. Přesně. Drž to, ne tak nakřivo! O devadesát horizontálně ne vertikálně. Víš, co je devadesát? Ty mi říkej, že jsem nemehlo…
Přesně! Že jsem nezůstal v práci! Ano, to bude dovolená… Mimochodem, aby nedošlo k nedorozumění, myslíš tu věc, která v nás má vyrobit pocit, že se těšíme do práce, protože začneme svou rodinu nesnášet? Kdy první čtyři dny je pohoda a pak by každý byl rád chvíli sám, ale bojí se to říct, aby báječnému kolektivu neublížil? Kdy se každý bojí říct, co by opravdu chtěl, ale raději se podřídí, vždyť je to jen jednou do roka a jsme přece ta rodina. Děti by rády seděly na pokoji a nic nedělaly, ale my jim řekneme, že jsme tu kvůli nim, že to stálo spoustu peněz a půjdou se koupat a hotovo. A aby to bylo spravedlivé, my to také musíme u té přesolené břečky odležet. Jednou jsme to zaplatili, tak trpme! A ty mi nakonec řekneš, že sis tu dovolenou představovala jinde a jinak.
Ty se mnou nemluvíš zase nebo ještě?
Dobře. Už mlčím. Tak už zvedni ten stůl, ty moje šikovná bledule… Kam jdeš?! A co ten stůl? Kam si ho mám?
To už jste zpátky? Co zase chcete? Ne, nedá se projít, vadí tu stůl, jsi slepá? Hele, ještě ty nám do toho kecej, to je hrozný, je celá po tobě. A ty nebuď drzá! Pojď sem, synku, vezmeme to spolu. Co povídáš? Nehádáme se, neboj. Ty mi poradíš, jo? Odšroubovat nohy… jako vloni… a předloni. Čemu se směješ, dcero?! A to jsi to nemohla říct hned?! Já bych ti…
Lásko, ještě se hněváš? Nemáš v kufru šroubovák?“
Rodina dnes dorazila k moři. Bydlí v apartmánu, který dobře zná, neboť jsou tam už počtvrté. Na balkoně je dřevěný stůl, který má čtyři stejně dlouhé nohy a u kterého společně večeří čtyři různí lidé. Budou tu trávit jídlo i společnou dovolenou. Je jim spolu hezky. Musí být. Vždyť jsou rodina…
