Máme doma všiváka

„Tady je! Vlevo! Zab ji! Zdrhá ti! Vedle… Sejmi jí! Teď se ti schovala v houští… Máš ji? Tady dole! Zabij ji už konečně!“ huláká na mne má milovaná žena. Ne, nehrajeme počítačovou hru. Vraždíme. Jsme takoví normální zabijáci… Snažíme se vyvraždit celé pokolení. „Mám ji!“ radostně vraždím malého nevinného tvorečka. Dcera ani nehlesne, jen poctivě drží hlavu vzpřímeně. Drtím to mezi prsty a nedávám tomu sebemenší šanci k přežití. Dcera je smutná. Vždy tak nějak posmutní, když vidí smrt tak blízko sebe… Ale může si za to vlastně sama. Neměla to sem nosit. „Já chápu, že jsi chtěla domácí zvířátko, ale pochop, tohle je prostě moc!“ vysvětluji dceři situaci. Když ty potvory žena uviděla, vyděsila se a přizvala mne k vraždění nepozvaných malých hostů. Jsou malé, rychlé, jsou špatně vidět. Vši.

Dnes totiž přinesla dcera ze školy notýsek se vzkazem od paní učitelky – prosté sdělení, které nám obrátilo život vzhůru nohama: „Ve třídě se objevily vši.“ Na popud sdělení se žena jedním okem jukla do hlavy potomka a zesinala. Nejen ve třídě jsou! Naše dítě je vzalo na výlet až k nám domů. Desítky hnid se jí uhnízdily na vlasech. A tam někde v houštinách vlasů se prohánějí vši.

Má milovaná zákonitá manželka zavelela k útoku. Myjeme dceři hlavu doporučeným šamponem, který prý určitě zabere. Zahubí malé potvory a dokonce i většinu hnid. Slovo většinu mne trochu uvádí do nejistoty, ale myjí tím všichni, tak my taky. Plyšáci putují do mrazáku, neboť vši prý nemají rády mráz. Žena sbírá veškeré povlečení a všechno, na čem mohla dcera mít hlavu, a cpe to do pračky. „Uvařím je, mrchy!“ vyjadřuje svůj vztah k malinkatým vlasovým broučkům.

Za půl dne máme hotovo. Prádlo voní čistotou, plyšáci jsou na kost a dcera páchne po hubícím šamponu. Uklidňujeme ji, že ráno, než půjde do školy, to cítit už nebude. „Neměli bychom si také umýt hlavy?“ ptám se, vlasů skoro nemaje. „Si umej, já smrdět nechci a vši nemám!“ uzemnila mne má něžnější polovička.

Večer ležíme v posteli a rekapitulujeme si prožitý zavšivený den. Mám stále více sílící pocit, že mi něco leze po lebce. Raději nic neříkám, nechci absolvovat potupné umytí nevábně vonící emulzí. Za chvilku se drbu po celém těle. „Asi mám taky vši…“ alibisticky šeptám své spící ženě. To aby pak neřekla, že jsem to neřek. Ráno vezu do školy odvšivené dítě, které už přestalo páchnout. Dávám jí rady, jak nechytit další breberky, jako ať k nikomu nechodí, s nikým se nelíbá, hlavu ať nikam nestrká. Jasně mi dává najevo, že další odhmyzovací kůru již nehodlá absolvovat.

Večer jsme hlavičku prohlédli a odstranili veškeré zbylé hnidy. Jsme spokojeni, dítě již žádné domácí zvířátko ve vlasech nemá.

O týden později

Šampon na hubení se má použít znovu asi po sedmi dnech. To kdyby náhodou nějaká ta hnida unikla našemu ostřížímu zraku a vylíhla se z ní mladá veška. Líhnou se až po sedmi až devíti dnech, je tedy nejvyšší čas vraždit. Koukneme se dítěti do vlasů… Nemám slov. S otevřenou pusou hledím na desítky lesklých válečků v její hlavě. Má nejen kvanta nových hnid, ale pobíhá po ní minimálně jedna veš o velikosti malé krávy. „To snad ne!“ zaúpěla moje žena a probudila se v ní duše masového vraha.

Běžela do lékárny koupit dražší a lepší devšivátor a opět drhne našemu malému všivákovi hlavu. Dcera pláče, neboť účinnější šampon páchne mnohem víc, než jeho levnější kolega. Plyšáci jsou zase na kost zmrzlí a obsadili na dlouhou dobu místo v mrazáku. Jo, byly doby, kdy jsme tam schovávali maso a jiné dobroty. Žena opět pere povlečení a vše, co měl všivák na sobě. Tentokrát píšeme vzkaz do notýsku my. Měli jsme vši.

Když se dcera vrátila s pláčem ze školy, zjistili jsme, že seděla sama v poslední lavici, protože s ní nikdo nechce sedět, protože je divně cítit a protože je ve třídě asi jediná, co má vši, a že do školy už takhle nepůjde a že raději bude mít ty vši a že si je třeba ochočí. Bylo mi jí trochu líto. Vysvětlil jsem jí, že je lepší smrdět, než mít v devíti letech vlasy jako já. Tedy žádné. A že ty potvory musí mít ve třídě ještě někdo, neboť někde se ty potvory musely na její hlavu přistěhovat.

O čtrnáct dní později

Je po nich. Už žádná hnida, žádná veš se neprohání po hlavě nebohého dítěte. Přesto ten den přinesla ze školy notýsek s oznámením, že ve třídě jsou. Druhý den byly ty malé hnusné mrchy nejen ve třídě. Dcera pláče, žena je nepříčetná, já se drbu po celém těle. Kupujeme velmi drahý odvšivník. Celý byt je vydezinfikován, vyprán, vyčištěn, odhmyzen, hlavu si myjeme preventivně všichni, i my s vysokými čely. Všichni plyšáci vypadají stejně, stali se z nich lední medvědi. Někde na internetu jsme našli poznámku, že vši nerady vůni tee tree. No, vůni… Kapeme do vlasů všiváka – zničených pravidelným mytím podivnými svinstvy – olejíček z onoho keříku. „Teď už na tebe nevlezou,“ chlácholím hysterickou dceru. Nutno říct, že páchne strašně. Ráno, když ji vezu do školy, musím mít v autě otevřená všechna okna, poněvadž se puch nedá vydržet a strašně mi slzí oči. Tohle přece ani veš nemůže zvládnout. Nezvládla to dcera, spolužáci a ani paní učitelka. Všivák tak získal dva dny všivých prázdnin. Dokonce pak prohlásila, že ta zvířátka nejsou tak úplně špatná. Na rodičovské schůzce prosíme ostatní rodiče, aby odvšivili. Dívají se na nás jako na špindíry, jako na vyvrhele. „Naše děti vši nemají, to je váš problém!“

O několik měsíců později

Dcera má u hlavy skoro bílé vlasy. Máme doma ten úplně nejdražší a nejvražednější šampon proti vším. Plyšáci se odstěhovali do Antarktidy, protože tam je aspoň někdy léto. Povlečení se nám začíná rozpadat neustálým praním. Nenávidíme tee tree. Dcera nenávidí i nás. Chodí do školy jen občas, aby donesla novou várku zvířátek. Docházejí nám síly i peníze. Už nevím, jak se mám bezbolestně podrbat…

O další měsíc později

Po pěti měsících průběžného boje a po několika rodičovských schůzkách, kde jsme na kolenou prosili ostatní rodiče, ať také odvšiví své ratolesti, se to konečně povedlo! U deseti dětí konečně našli odvahu se jim podívat do hlav! A teď tři neděle nic! Žádná hnida, žádná veš. Všechno se vrací do normálu… I s dcerou se děti už zase kamarádí. Drbu se už jen když tohle píšu.

Včera

Volá mi zoufalá žena. V notýsku je poznámka. Ano, dcera má veš. „Zabij ji,“ radím ženě do telefonu. „Ne veš. Dceru. Vyjde to levněji!“