Dneska půjdu do sebe, alespoň obrazně, jelikož se mi nepodařilo na své postavičce dodnes najít dveře, kudy bych vstoupil. Tak na úvod bylo legraci učiněno za dost a teď vážně. Můj anděl má dnes narozeniny...
... a já usilovně přemýšlím, co jí dám jako dárek. Ono je to s mou ženou i v této oblasti poněkud složitější. Každý rok v tuto dobu se do ní zahlodne zub času hlouběji než minule, a to je prý důvod k oslavě, k obdržení darů a přání k tomuto jednou ročně se vracejícímu dni. Za těch několik malebných let, co na sebe máme úřední potvrzení, jsem v obdarovávání své ženy dorazil téměř k dokonalosti. Tak nějak podvědomě, s elegancí jen mě vlastní, v této oblasti soužití velmi úspěšně aplikuji metodu slepých uliček. Co dar to průšvih. Jeden z mých nejvydařenějších se moje žena zoufale snaží vyměnit dodnes. Koupil jsem jí krásnou kabelku známé a obvykle oblíbené značky, o které jsem ovšem netušil, že krásná není a že značka není zas až tak oblíbenou. Peníze ve značkovém obchodu nechtějí vrátit, prý si musí vybrat cokoli jiného z jejich nabídky. Ne, problém opravdu není v mé ženě, ale v jejich cirkusové produkci podivných věcí, které bych dnes již poučen nekoupil ani za mák, jak se, myslím, říká. A tak tu sedím a zkouším se bez navigace vydat na další trnitou cestu do neznáma bez možnosti vycouvání. Dal jsem si závazek, že letos chybu prostě neudělám. Nápad se ale nejeví býti přítomen. Koukám do zdi a cítím, že moje hlava neobsahuje žádoucí podhoubí pro růst dalšího geniálního hříbku, jehož výtrusy by způsobily vznik dokonalého daru. Zamýšlím se nad sebou...když tu...kde se vzal...nápad! To bude letos radosti! Už to mám! Ohromím svého anděla! Moje žena letos dostane dárek mnou vytvořený, nebude žádné vyhazování peněz, žádné vracení obludných ohyzdností. Jelikož jsem mírně řečeno manuální tupoun, nebude můj výrobek ani polička do kuchyně, ani ručně vyrobený šperk, ale dar, který dokáže obsáhnout vše, co si má milovaná přeje již od té doby, co začala přeorávat můj život. Dám jí sebe! Nového, opraveného, dokonalejšího, upgradovaného... a s mašlí! Učiním se lepším, pokusím se splnit představu své ženy o tom, jak by měl vypadat její manžel, čímž se odhodlám k nejvíc hrdinskému a odvážnému činu, jaký jsem kdy udělal. No není to romantika?
Beru to z gruntu, začínám hned v půl šesté ráno, když se chystám do práce. Věci na sebe beru s nejvyšší možnou opatrností, abych mou ženou pečlivě vyskládané komínky sebeméně nepoškodil, aby ani ona sama, největší úkliďák hodný zápisu do knihy rekordů, nepoznal, že někdo navštívil prádelník. Komínky jsem si nejdřív vyfotil, aby se, kdyby došlo k nenadálé nehodě, daly zpětně rekonstruovat do původního rozpoložení. Tričko se mi podařilo odebrat pomocí dvou plochých vařeček s takovou elegancí, až jsem se dojal. Ponožky si beru kleštěmi s bravurou mozkového chirurga, jen jedny trenýrky si svévolně opustily své místo (z komínku odskočily o strašných 0,17 milimetrů! No hnus!), ale díky fotografii a jedenáctiminutové časové rezervě jsem dokázal z povrchu zemského vygumovat nechtěný corpus delicti. Zuby si čistím raději nahý a ve vaně, abych jako obvykle neznehodnotil zrcadlo drobnými kapičkami a umyvadlo vespolek s čistým tričkem nezaneřádil použitou zubní pastou. Po bytě se pohybuji jako kočka. Tiše a po čtyřech. Abych nevzbudil svou milovanou ženu strašlivým rachotem svých na zem dopadajících pat. Kávu si koupím až na pumpě cestou, neboť náš přístroj na espresso nezná bratra. A v půl šesté ráno obzvlášť. Snídat rozhodně nebudu, jelikož miliardy mikrodrobečků by mohly ohrozit čistotu čerstvě vyžehleného ubrusu na našem ultračistém stole. Co bych pro svou nejoblíbenější ženu z čisté lásky neudělal, zvlášť když má ty narozeniny. Ale já jdu ještě dál a blíž k dokonalosti: pečlivě si rovnám boty, ve kterých dnes nepůjdu a které před našimi dveřmi budou čekat na svou chvilku, kdy se stanou vyvolenými. Dokonce u nich rozvážu tkaničky a volné konce úhledně srovnám dovnitř bot, přesně tak, jak to po mě vždycky rovná má oslavenkyně.
Jsem pevně rozhodnutý pokračovat v novém směru, abych tím své milované ženě dopřál pocitu radosti a dobře odvedené výchovné práce páchané na svém muži, když už má ty narozeniny. Je třičtvrtě na šest, stojím ve dveřích a chystám se opustit svou spící ženu a náš byt, abych vyrazil vstříc dnešním výdělkům. Jenže v tu chvíli mi došlo, že můj anděl je povaha konzervativní, že nemá ráda změny, že si toho pána přece vzala takového, jaký je, a ne jeho jinou verzi. To by si snad laskavě vzala někoho jiného, no ne? Také jsem si uvědomil, že když se změním, nedopadnu pak jako ohavná kabelka známé značky, když už se mnou moje žena nejspíš dobrovolně tvoří domácnost tak dlouho a je, myslím, už tak nějak zvyklá? Ano, remcá, ale tvoří. Tak já nevím. Nepřepálil jsem začátek své změny hned takhle po ránu? Nepřehnal jsem to se svým dárkem? Přiznávám se: miluji svou ženu a není, co bych pro ni neudělal. Zvlášť dnes, když jí zub času zase ochutná.
Ale jsem muž činu a vždy si vím rady. V těchto vzácných chvílích obvykle budím svou ženu a požaduji radu. Ale dnes ne, dnes to musí být jinak, lépe, narozeninově a pokud možno, mělo by to celé být romantické. Vracím se, přijedu pozdě do práce, což nesnáším, ale moje milovaná má slavný den jen jednou za rok, aspoň myslím. S něžnou láskou muchlám dvě tři trička ve skříni, komínek trenýrek omdlel jako vždy, dva páry ponožek spadly kamsi za košile. Ubrus ochutnal hlučně uvařenou kávu, drobečky jsem pro jistotu nasypal i na podlahu. Dokonce abys moje lásko věděla, jak tě mám rád, jsem posunul tři květináče až o dva milimetry stranou, zrcadlo v koupelně jsem poprskal vyslovujíc při tom tiše Tvé jméno. Spokojen ještě rozkopávám boty přede dveřmi a odcházím pozdě do práce. Jelikož na tebe myslím i tam, pocintal jsem si triko a pro jistotu i mikinu polévkou i hlavním chodem, zkrátka všechno je, jak má být a jak jsi zvyklá…
Je odpoledne, jsem doma. Sedím, koukám do zdi a za chvilku přijde moje žena z práce. Můj anděl má dnes narozeniny a já usilovně přemýšlím, co jí dám jako dárek… Zatím mám jen tu mašli…
P. S. Všechno nejlepší k narozeninám, ženo moje jedna oblíbená!
