„Každý správný muž má u sebe nůž,“ říkal mi kdysi můj táta, když to začínalo vypadat, že se blíží teoretická šance, že by jeho syna mohlo postihnout blízké setkání s kolem procházejícím rozumem. Tenkrát jsem neměl sebemenší tušení, jak moc důležitou informaci do mého budoucího života mi vlastně poskytuje. Dnes už to pomalu začínám chápat.
„K čemu ti jsem?“ ptám se pozdě večer své rozkošné, právě žehlící ženy. Nevím, jakou odpověď jsem čekal. Stačil pohled. Jen si nejsem jistý, zdali byl soustrastný nebo povzbudivý. Jsem chlap, co nemá dům ani zahradu a ani zaměstnání takového druhu, že bych denně fáral do dolů. V poslední době pracuji sedm dní v týdnu, často víc jak dvanáct hodin denně, ale že by to ve mně vyrábělo pocit neodolatelného mužství, tak to se říct nedá.
Nesnáším dělení každodenních činností spojených s běžným životem na ženské a mužské. Nikdy jsme to tak doma neměli. Umím proto vysávat koberec, vytřít podlahu, umýt nádobí, utřít prach, umýt vanu a umyvadlo a dokonce zvládnu vyčistit WC. Ostatně při fatálním nedostatku mamutů a dalších lovných potvor nám je mírná odchylka od tradičních chlapských činností souzena. Umím ustlat postele a velice rád a často vařím. Já tohle všechno vím, ale má žena si myslí něco trochu jiného. Bývaly doby, kdy jsem s domácími pracemi skutečně pomáhal, jenže ty byly postupem času ředěny dokonalostí mé milované. Když jsem jednou náhodou zjistil, že po mě všechno v noci předělává, upustil jsem od myšlenky přeorientace na domácího puťku. Sedím doma, pozoruji svou žehlivou ženu a přemýšlím. Když nemůžu opravovat dům, kosit trávník před ním, prostřihávat stromy a bůhví co ještě, co mám dělat? Nejsem já zbytečný? Ano, umím opravit vodovodní baterii, když se rozbije, ale ta situace se běžně vyskytuje tak jednou za dva, tři roky a někdy ani to ne. Navíc to bývá v mém podání vodní katastrofa se spoustou vzteku a sprostých slov.
Zkoušel jsem se vrtat v autě, ale ta činnost mne nenaplňovala, jelikož mi po mnou provedeném vylepšení zbyla spousta věcí a upřímně řečeno, odtahovka a servis nejsou pak levné záležitosti. Zkusil jsem dokonce navštívit restauraci, abych tak nějak zapadl mezi správné chlapy, tak trošku zachlastat, postěžovat si na politiku a ty děsný ženský, ale velice rychle jsem zjistil, že ani tohle není šálek mé kávy. Mám svou ženu rád. Ostatním se můj citový výlev natolik líbil, že mne nazvali bačkorou, zaplatili mi pivo a že už nemám chodit.
„Už to mám, ženo moje, já ti budu zase pomáhat!“ vykřikl jsem do ticha radostně, až se pára v napařovací žehličce srazila v déšť. Ten pohled vyděšené plaché laně mne malinko zarazil. Do mé ženy se nedostavilo bezbřehé nadšení, řekl bych, že to vypadá spíš jako důrazný nesouhlas, jelikož se jí hlava mimoděk kroutí zleva doprava a zpět a přitom jí cuká levé oko. „Budu třeba luxovat, jak se hezky česky říká, to umím, budu tedy aspoň k něčemu a tobě se uleví,“ oznamuji své milované. „Umíš,“ povídá opatrně, „ale já to dělám jinak…“ Pak mi roztřeseným hlasem sdělila, že já u toho moc vířím prach. Jelikož jsem tolerance sama, luxování jí tedy velkoryse nechám. Chtěl jsem tedy vytáhnout z rukávu svých dovedností další – žehlení. Naštěstí nevytáhl. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi krásně rozžehlil její sukni tak perfektně, že byla úžasně rovná. Byl jsem na sebe pyšný. Jak jsem ale měl vědět, že zrovna TAHLE se žehlit nikdy nesměla?!
Prach. Utírání prachu mi vždycky šlo. Tedy má žena je jiného názoru, nelíbilo se jí, že ho neutírám i pod květináči, pod hrníčky a pod ostatními věcmi, které pokrývají plochy polic a skříněk. Copak může prach padnout pod něco? Mě budeš, ženská úklidová, učit fyziku a ostatní vědy?! Hmm, prach to nebude. Nádobí nehrozí, jelikož jsme si pořídili myčku. Prý i kvůli tomu, že po mém omývání byla všude spousta vody a hlavně, že se prý talíře myjí i zespodu. „Vytírat podlahu, to budu dělat! Ne, tak ne. Se hned nezlob.“ Tenkrát, když jsem vytíral naposledy, to opravdu byla nehoda. Jarní úklid balkonu, dokonalé umytí, totálně černá hnusná voda v kýblu. To ucho se, bohužel, snad naschvál utrhlo uprostřed obýváku. Já vím, nový koberec byl drahý… „Aspoň vanu že bych oplách…ne?“ snažím se být užitečným. Také ne. Ano, já vím. Moc písku dávám. Ano, všude byl. I v kartáčcích na zuby. Aspoň byly čisté. Ne, tak ne.
„Tak ještě umím prát prádlo, na tom přece nemůžu nic zkazit, to pere pračka, já si to jen ohlídám,“ žadoním o jakoukoli práci, o rozptýlení, o možnost nebýt přebytečným členem naší rodiny. Žena se zachovala naprosto nesportovně, dokonce bych řekl, že se dopustila sprostého faulu. Nelenila, a ze skříně rychle a beze slov vytáhla kdysi bílou, nyní namodralou halenku a k tomu šedivozelené povlečení, které svou aktuální dost hnusnou barvu získalo po mém ohlídání.
„K čemu ti teda jsem?“ opakuji svůj dotaz, který mne hryže jak myš kvalitní sýr. „Abych tu seděl jak kašpar a koukal, jak makáš do půlnoci?“ ptám se o půlnoci. „Uhni,“ pravila láskyplně má unavená milovaná, jelikož potřebovala pod mýma nohama vytřít podlahu. K čemu tedy jsem? K občasnému vaření, možná. Ke společnému vydělávání peněz, možná. Chlapi, jsme ještě chlapi? Na co nás ženy mají? K občasným sexuálním hrátkám? A jsme si jistí, že nás k tomu opravdu potřebují, nebo se jen vytahujeme jeden před druhým a doufáme, že to tak snad možná je? Pozoruji, jak se ze mě postupně stává ničemná bačkora. Co s tím? Ještě mne napadlo, že bych mohl svou ženu a děti bít, aby všichni věděli, zač je toho loket, a abych si připadal chlapsky, jenže moc dobře vím, že bych udeřil jen jednou. To bych vám tak dostal přes držku…
Jediné, co mi zbývá z chlapa, je ten nůž v kapse. Díky za něj! Dostal jsem ho od své ženy a mám ho čím dál raději...
P.S. Nad vchod do bytu si po novém roce napíšu K+M+B 2014. Aby všichni věděli, že tu bydlí Kašpar Melichar Bačkora.
