„Já rodila, ty budeš teda aspoň stát!“ prohlásila má zákonitě milovaná, když jsem jí pomocí svého pomalu hynoucího telefonu volal o pomoc. Docházela mi baterie, a já ani mobil jsme to už nemohli vydržet. Stál jsem tam už hodinu a půl, docházel mi humor i kyslík. V chodbičce před ředitelnou se mačkám vespolek asi s dvaceti maminkami, jejich malými asi tříletými dětmi a dvěma jinými tatínky. Včera mi má žena oznámila, že vzhledem k mému náhodnému volnu si nebude brát dovolenou, ale že já si mám jít vystát frontu do námi vybrané státní mateřinky, kde bychom rádi na nějaký čas ubytovali svého tříletého, jelikož ta soukromá, kterou ne zcela dobrovolně platíme, nás pomalu ale jistě připravuje o zbylé úspory a je jen o malinko dražší, než hypotéka na osmipokojový domeček. Školek málo, dětí spousta, jdeš do fronty, zněl jasný pokyn z nejvyšších míst naší rodiny. Malého hodíš do soukromé a půjdeš se zapsat do státní…
Snažil jsem se logicky odporovat, že zapsat přeci chceme synka a nikoli mne a že bez dítěte k zápisu je přeci volovina chodit a co tam jako budu sám dělat? Nic naplat, poslouchat se musí. Poklepal jsem si na čelo, myslel si své a vyrazil. Cestou ke školce přemýšlím o tom, jakou tam řeknu básničku, jestli opravdu umím poznat všechny barvy, že tkaničky si zavázat umím, už se ani tolik nepočůrávám, tak snad to bude vesměs nějak stačit… Co vám budu povídat! Fronta jak za totáče na banány! Když jsem spatřil tu sadu matek s dětičkami, vytáhl jsem termosku s kávou, knihu a rybářskou stoličku, abych si to čekání maličko zpříjemnil. Všecky mne v tu chvíli začaly nenávidět, jelikož jsem seděl sám uprostřed stojících ženštin a ještě jsem jim provoněl ráno voňavou pochutinou, když ony už tu dobré dvě hodiny stojí na sucho…
O hodinu později
Většinu malých dětiček to čekání v chodbičce přestává bavit a nutno podotknout, že mě už taky. Stolička již není tak pohodlná, káva stydne, fronta se krátí jen líně. Děti zlobí. Řvou. Všude lezou. Matky začínají projevovat mírné podráždění a jejich mobilní telefony postupně putují do nenechavých ručiček ratolestí. Chlapeček vedle mě, podotýkám, že mu bylo něco kolem čtyř let, mi vysvětlil, že když si stáhnu tuhle hru, tak potom můžeme hrát proti sobě. I zakoupil jsem výtečnou hru na chytrý mobil a virtuálně se postavil na start. Fakt nevím, jak to ten malý hajzlík dělal, ale já nevyhrál ani jednou. Hru jsem po půlhodině vzteky smazal, čímž jsem se připravil o sto dvacet korun. Fronta popolezla o dvě matky. Začíná mi být divné, že tu jsem bez synka.
O další hodinu později
Tři malí klučíci mne obklíčili a děsně vesele mi naznačují, že si chtějí hrát s mým telefonem nebo alespoň se mnou. Nemohu se jich zbavit. Nemám na ně náladu. Nechci si hrát. Je tu vedro. Děti ječí. Matky už taky. Mám vztek na svou ženu. Snažím se o diplomatické vyjednávání s caparty, zatímco jejich maminkám se ulevilo, že jejich děti konečně iritují někoho jiného než je. „Zmiz!“ syčím na ně a šlapu jim na nožičky. Nedají se a oplácejí mi stejnou mincí.
O půl hodiny později
Jeden tatínek nevydržel muka čekání a vzdal to. Řady chlapů na chodbičce školky tak fatálně prořídly. Do ředitelny vstupuje maminka s holčičkou, která dobrých pět minut slibuje, že se počurá. O minutu později ředitelnu opouštějí. Slib splnila. Plačící maminka prosebným tónem nalhává paní ředitelce, že dítě je školky způsobilé… Na podkladu této kruté historky se maminky začínají předhánět v tvrzeních, co už všechno jejich malé kopie umí. My se umíme převléknout, my umíme čůrat do záchodu, my umíme namalovat kolečko… Zpytuji své svědomí. Co umím já? Pod tíhou situace si nenápadně kreslím do knihy několik malých koleček, abych se ujistil, že jsem tu správně.
O patnáct minut později
Další bílá vlajka aneb ručník v ringu. Matka do teď – podle ní samotné - nejšikovnějšího kluka nezvládla psychicky fakt, že její vychovaný synáček ječí jak z hororu a kope do ostatních přítomných. Do mě kopl jen jednou, ale já mu to hned vrátil, takže to bylo jedna jedna. Na dva jedna jsem rozhodl zápas právě ve chvíli, kdy za společného jekotu odcházeli, jelikož se mi podařilo mu podrazit nožičku.
Malý blonďatý andílek se přikradl z levého křídla. Miloučká holčička se sápe po mé zchladlé termosce s posledním hltem kávy. Usmál jsem se, pohladil jsem jí po vlasech a pošeptal jí, že jí ukousnu ručičku. Ten malej hnusnej žalobníček způsobil, že se na mne její maminka kouká velmi nepěkně. „Máte si to hlídat, osobo nemalebná,“ zašeptal jsem hrdinně jejím směrem. Pravé křídlo. Kluk. Fotí maminčiným telefonem všechno. Hlavně výtah. A mě. Dělám na něj obličej. Pláče. Žaluje. Začíná tu být dusno. Nemá mě tu nikdo rád.
Později
Neustálým stěhováním dětí i matek jsem ztratil přehled, kdo je na řadě… Matky zoufale cvičí své ratolesti, aby paní ředitelce ukázaly, jak jsou geniální a byly tedy přijaty… Nenechávám se zahanbit… Opakuji si básničku a promrskávám si základní anglická slovíčka. Jen ty barvy mi dělají starost… Rozdíl mezi broskvovou a zrale meruňkovou se mi ztrácí v mlhách. Už mě to nebaví, kniha dočtena, baterka v mobilu kaput… Malí přerůstají velkým přes hlavy…
Děs, hrůza, sodoma… Myslím, že kdo to vydrží, má zasloužené právo mít šanci na možné umístění svého dítěte ve školce, které navíc podle oznámení na dveřích ředitelny „prosím, nevoďte s sebou“.
Konečně!
Vstupuji do ředitelny s úsměvem a s pozdravem: „Děkuji, kávu s mlékem,“ usedám naproti paní ředitelce. Dívá se na mě divně, asi někdo žaloval… Odevzdal jsem jí žádané dokumenty a nemaje s sebou synka, spustil jsem: „Měla babka vrabce v kapce…“ Pochvalu „no ty jsi ale šikovnej…“ jsem očekával marně. Místo toho se v dokumentech v řádce „otec“ objevil vykřičník. Na píseň ani na poznávání základních barev již nedošlo. „Kdybychom vás náhodou přijali, dáme vědět,“ vyprovodila mne ředitelka mateřské školky ze dveří. Cestou domů přemýšlím, na jakém jsem to vlastně byl pohovoru a jak vysvětlím v práci, že jsem byl přijat jinam? Doma jsem ženě rezolutně oznámil: „Příště si tam jdi sama, a rodit budu já!“
