Bliká. Oranžově. V autě to prý znamená varování. Červená by byl průšvih hraničící s kalamitou, ale oranžová dává šanci napravit nepravost.
Myslím, že zrovna v rádiu zpívá Hanička písnička svou píseň Je naprosto nezbytné… Tedy moji oblíbení Ejsíci to nejsou, ale nějak se mi nechtělo mačkat čudlíky, řidič se má věnovat řízení, že ano, a ne lovu frekvencí a jiných písní, než obvykle poslouchá. Po pravdě… Tohle rádio v tomhle autě moc přeladit nejde.
Jedu zvesela po D1 a jestli si správně pamatuji, nebe bylo blankytné. Hvězda zrovna plála, neboť je jasný den zalitý Sluncem, jedu do práce za hranice všedních dnů a za hranice na Slovensko. Těsně před odbočkou směr Bratislava, tedy v Brně, začala oranžová olejnička blikat. Člověk má, aspoň podle právě hrající písničky, vyjít z mála. Auto ale ne. Když máš málo oleje, tak málo mažeš. Když málo mažeš, můžeš zadřít. A když zadřeš, nejedeš. A když nejedeš, je to špatný.
Přestože zatím hlas auta zněl jako hlas má, jsem svědomitým řidičem a zastavuji na první možné pumpě, abych za pár kilometrů neuviděl mazničku červenou. To by se pak motor mohl nemazat, zahřát, nejet. Je sice naprosto žádoucí, aby láska hřála za nocí, ovšem přehřátý motor by mohl vyskočit ven i ve dne.
Vůz je mého tchána, moje nedávno koupené ojeté Mini nebyl úplně kup století, a tak už druhý měsíc odpočívá v chládku servisu. Můj tchán se o své auto poctivě stará, i když teď nějakou dobu nesmí řídit. Je totiž po mozkové příhodě. Nevím to jistě, jen odhaduji na základě několika drobných indicií, ale myslím, že ho dost štvala jeho nejvyšší vedoucí, tak to nejspíš chtěl – jak říká – zabalit, dokud byl čas, avšak neúspěšně. Zachránila ho. Z Hynka udělala dýcháním z úst do úst a masáží srdce nejprve poloHynka, aby se z něj po svižné jízdě sanitkou a po pár dnech v nemocnici stal zpátky neHynek. Tedy pouze pakliže je jméno Hynek od slova hynout… Zachránila ho, aby ho mohla štvát dál. Ale jak říkám, nejsem si jistý, že to tak opravdu bylo, že ano, navíc se může stát, že tohle tchyně bude číst… by se mi pak mohl zadřít motor, obrazně řečeno.
Tchán se o auto stará, jelikož garáž má dvacet minut ostré chůze od přísného dohledu své ženy. Tchán se o auto stará velmi pečlivě, myslím, že denně. Ovšem z nějakého mně neznámého důvodu olej nedolil. Budu si s ním muset vážně pohovořit nebo na něj poslat příčinu příhody, aby mu pro změnu vyčinila.
Stojím na pumpě a vytahuji měrku oleje, abych zjistil, že olej není přítomen. Dolévám mazlavou tekutinu. Když jsem do auta vyprázdnil druhou litrovou láhev, zapřemýšlel jsem si na téma, co se přihodí, když tam naliji moc, jakože víc, než je přípustné. Musím se vám přiznat, že jsem na nic nepřišel, v návodu to nepíšou a tchán mi do telefonu tajně sdělil, že netuší. Pakliže se mezi vámi nachází někdo, kdo rovněž netuší, mám pro vás odpověď. Ověřenou vlastním empirickým výzkumem.
Opustil jsem čerpací stanici a v zájmu zachování plynulosti silničního provozu jsem na to, jak říkáme my motoristé, šlápnul. Textově silná píseň s ještě silnější melodií mi obohacuje nudné dálniční cestování: „On si pěkně funí, koukejte, co umí, náš parní stroj nja ta tá…“ Rukou si do rytmu rozšafné písně poklepávám do volantu. Jsem klidný. Kontrolka nesvítí ani nebliká, neboť jsem dolil s heslem „Splníme a překročíme!“. Nehrozí tak nebezpečí zadření, jelikož kdo maže, ten jede. Poplácám se po rameni, mám ze sebe oprávněnou radost. Samochvála trvala přesně osm a půl sekundy. Ozvalo se něco… znělo to jako když se slůně přežere hrachu a fazolí a někdo mu šlápne na bříško. Spíš dupne. Takový skoro jemný, tlumený výbuch. Abych to podrobně vědecky popsal, pro lepší pochopení odborné veřejnosti… Uvnitř vozu to znělo jako: „BzzBlumpBuchPššDuch“. Jak to znělo venku, netuším. Tam jsem v tu chvíli nebyl, omlouvám se, nemohu tedy poskytnout podrobnější referát. Tchánovo vozidlo – se mnou v jeho útrobách – zmizelo. Jsem si jistý, že kdekterý kouzelník včetně Copperfielda by mi záviděl! Kouřová clona lehkého asfaltově hnědo modro šedivého odstínu byla dokonalá. Po bouři bývá ticho a klid. Moje ticho a tmu prořízlo varovné pípání a oranžová kontrolka. Nebyla to však moje kamarádka olejnička, ale motůrek. Jak hezky to světýlko vytvarovali! Přišel další velmi zajímavý zvukový projev přehršle oleje v motoru, přišlo „PšššŽbluchBumssss“. To jsem si dovolil volnou interpretaci, doopravdy to pro hnidopichy a ostatní vědecké pracovníky přesně znělo: „PšššŽbluchHňFlupBuchPlumpPššš“.
„Hořím!“ křičel jsem štěstím, zatímco olejem přežrané auto ztratilo tah, sílu a chuť jet dál. Kouř za mnou nemizí, a to jsem si ještě nezapálil svou poslední cigaretu. Z rádia zní chytlavý hit Jede jede mašinka, kouří se jí z komínka. Na tu vzápětí tematicky navázal Pavel Bobek se svým Pojď stoupat jak dým…
Nejbližší další pumpa je za dlouhých deset kilometrů, k té původní se vrátit nemohu, couvání na dálnici není doporučováno. Je dokonce, pokud se nepletu, zakázáno. Desítka byla opravdu dlouhá. Ve stínu vlastního dýmu jsem dokuckal až k Benzině. Brzdím, ale nezastavuji. Bojím se. A v hlavě mi běží, že pokud zastavím a vypnu motor, co budu dělat, když to nebude chtít pak opak? Zůstanu tady mezi Brnem a Bratislavou? Na pospas podivným živlům?!
Strach má velké oči, říká se. Moje oči byly vykulené na šnečka. Benzínku jsem třesoucí se obavami projel bez zastavení. Najel jsem zpátky na dálnici a čmoudícími přískoky cestuji vstříc hranicím a Slovensku. V naladěné stanici konečně začali hrát něco normálního. Smoke on the watter je prostě skvělá skladba!
Na další pumpě jsem mírně pozbyl strachu, motor tah a kouř. Zastavil jsem. Naolejovaný motor tiše bublá na tři válce. Zavřel jsem oči a vypnul to. Je ticho. Šedomodrá mlha je pryč, neboť tu naštěstí dost fouká, jelikož se blíží tlaková níže. Klepu se obavou, že se to celé tak nějak opilo olejem. A jak víme, kocovina bývá bolavá, a člověk jí si hýčkající nefunkční. Připadám si najednou jako nahý. Bez clony. Bez kouře. Sám. Opuštěný. Obešel jsem auto, všude se podíval, abych vypadal, že tomu rozumím. Mimikry, chápete?
Drsňácky jsem si koupil kávu bez kofeinu a bez mléka, půlku vybryndal, jelikož se mi třesou ruce, a zbytek radši vyhodil, abych tchánovi nepotřísnil vycíděný vnitřek auta.
Startuji.
Škytlo to.
Ve zpětném zrcátku vidím už jen slaboučký proužek dýmu, jako by si výfuk zapálil cigaretu. Pak se motor rozeběhl. Tiše, hladce, bez dýmu. Kontrolka nesvítí. Kouřovou clonu jsem cestou vypustil ještě čtyřikrát, ovšem již bez ztráty kytičky a výkonu. Ztratil jsem pouze svou pověst…
Vždy když vracím zapůjčené auto, vracím ho dokonale čisté a voňavé… Dnes ale spěchám, zavírám tchánovu garáž s tím, že na cídění bude dost času jindy. Ještě než se vrata úplně zavřela, vnímnul jsem, že zadní část auta, kde má kombík kufr, již není blýskavě stříbrná. Dodnes netuším, co mě pudilo. Kde se vzala ta nutkavá potřeba. Kdo nebo co mi vnuklo vnuknutí. Je docela možné, že mě cosi zasvědilo na nose nebo že mi v hlavě hrál song kamenožrouta: „Maloval jsi obrázky dlaní horkou od lásky, chroupali jsme oblázky jako oplatky…“ Těžko teď hledat viníka. Stal se ze mě rebel!
Protože jsem věděl, že auto budu čistit jen já sám, namaloval jsem do černo černých olejových sazí na zadní kapotě… dalo by se říct… kubistické sluníčko… možná jsem švabachem napsal nulu, která září… možná Tři sestry o dvě přišly… geometricky precizně vyvedený kosočtverec s výzdobou… Namaloval a zamkl garáž. Zamkl garáž a odešel domů. Odešel domů a zapomněl.
Jak jsem mohl vědět, že si tak brzo neHynek vyjedná u lékaře potvrzení, které ho znovu opravňuje k řízení motorových vozidel? A jak jsem mohl tušit, že tak brzo poveze svou drahou ženu, tedy mou tchyni, do města na nákupy a do nemocnice na vyšetření? Na místa, kde je všichni… VŠICHNI znají?
Není výbuch jako výbuch. Někdy náhlé a velmi prudké uvolnění energie a s ním spojená rázová vlna postihne nebožáka hned ze dvou zdrojů. Obě sršely parádně, moje milá tchyně i její ještě milejší dcerka… A z rádia jim k tomu pěl božský Kája: „Dám dělovou ránu, bum, bum, bum, bum…“
