Člověk si pořád na něco stěžuje. Nikdy s ničím nejsou někteří nerudní jedinci spokojeni, pořád jen prudí a hledají na všem cokoli negativního, špatného a hnusného.
Nevím, co jim to dává… Bývají to lidé, kteří pak své okolí přivádějí k nervovým záchvatům, pupínkům na pleti, obličejovým záškubům a podobně. Nějak si nedokáží vážit krásných chvilek, malých hebkých drobností, které na ně každý den jukají z všelijakých zákoutí života. Jsou to nepříjemní bručouni, mrzouti a měli by, podle mnohých, hned po ránu dostat přes hubu…
Já si nikdy na nic nestěžuji, tedy až na pár drobností - jako třeba na ranní vstávání, ale to jen v těch vzácných každodenních případech, kdy ráno vstávám. Myslím, že neznám mnoho odpornějších věcí. Když ale přežiju své mátožné putování bytem za ranní hygienou a lov čehokoli na sebe, když se mi podaří se dovrávorat s chladnoucí ranní kávou do auta, jelikož díky ranní roztržitosti mne hrneček zapomněl opustit, když se mi i přes brzký jitřní vztek na celý svět povede konečně nastartovat malý modrý vůz, dojde za pár minut k mému oblouznění krásou.
To je taková nádhera! Jedu autem do práce a kochám se prvními hřejivými paprsky právě vycházejícího skvostně oranžového slunce, které na nebesky modré obloze jemně načrtá pár červánků. Úžasná chvíle, když čerstvě narozený den vytáhne špunt a vypustí vanu plnou tmy a mámivých hvězd… Jaro se pomaloučku klube z pod peřiny mrazivé zimy a vábí mne k lechtivým touhám a blížícímu se okamžiku, kdy konečně zase vyvezu na čarokrásný výlet svou motorku. Silnice jsou téměř bez aut, města bez lidí, jen sem tam se odněkud ozve nesmělé zapípání zmrzlých ptáčků, kteří snad jen pro radost vítají další z tří set pětašedesáti korálků na šňůrce letošní dvasedmnáctky. Copak bych dobrovolně vstal v pět ráno, abych něco tolik hezkého spatřil? Položme se na otázku a upřímně si kápněme božskou: ani omylem!
Někdy ale krása není dostatečně krásná na to, aby se oblouznění dostavilo. Třeba dnes…
Tak úžasně nepříjemný až polohnusný den to mohl být! Vůbec nevím, čím jsem to dneska vstal napřed. Mám pocit, že budu mít vztek a nebývale prudící náladu celý dlouhý pracovní den. Zvoní budík. Hned po procitnutí a zjištění, že bohužel nejsem mrtev, pročež musím vstát a jít do práce, svět přestal mít naději, že dnes budu milý a spokojený pán. Zvoní budík. Koukám do stropu a vší svou duševní silou se snažím tu šíleně vřískající pitomost přesvědčit, že zanechá výroby hluku. Zvoní budík. Koukám na svou spící ženu. Proč to nevypne?! Proč spí, když já musím vstávat?!
„Nevadí ti to zvonění?“ ptám se mile. Spí. Šťouchám do toho krásného ženského probíhajícím spánkem zgumovatělého těla vedle sebe. Nic. Mám zlost. Ona to jako vážně nevypne?!
Šmátrám po budíku, abych mu ukázal, kdo je tu pánem. Jenže včera jsem trošku zaspal, a tak jsem strategicky a mazaně dal budík na takové místo, abych na něj ráno nedosáhl a musel vstát, abych mu zatrhl jeho vyvádění. Ráno je tedy ohavné hned od svého skoro ještě nočního začátku…
Na stole jsem při srkání horké kávy objevil krabičku s cedulkou: Krabička na bábovku. Chci já bábovku?! Prosil jsem se někoho o něco?! No jasně! Když už je upečená, tak aby se nevyhodila, že jo! Beru do tmavě modré krabičky dva kousky vztekle uhlodané tupým nožem a jdu pryč. Já vím, že tu buchtu pekla moje milovaná žena s láskou. Já vím, že se po nočním úklidu a pečení uprostřed noci úžasně hřejivě přitulila a bylo to slastně příjemné. K čemu mi to teď ale je?!
Ráno jede dál. Zastavuji u pumpy, neboť hladové světýlko mi dává jasně najevo, že jízda již nebude dlouho bezproblémová. Je předjaří. Zima, vítr a vlhko. Klepu se jak dobře vyladěná chutná huspenina. Čepici nemám. „Už přece nemrzne, tak na co by mi asi byla?!“ pozdě lituji své argumentační geniality při nedávném plodném rozhovoru s mou ženou. Nesnáším, když mi stydne pleš. A když to žena říkala, že mi bude stydnout.
U pokladny jsou přede mnou tři lidé. Proč nespí?! Proč tu zaclánějí?! Nemají nic lepšího na práci?! Akutně potřebuji další doušek kávy. A zaplatit. A rychle! Jenže paní přede mnou je přesně ten věčně nespokojený typ, co otravuje lidem vzduch.
„Chtěla bych tamty žvýkačky. Nejsou moc pálivé? Aha. A tyhle nejsou moc sladké? A proč to nevíte? Koláček s tvarohem. Ano, ten. Nebo ne, dejte mi ten třetí zleva. Z mého leva. Není v něm moc tvarohu? Jo on je rozpečený? Tak to nechci…“ V hlavě mi rejdí barvité představy velmi pomalého a bolestivého středověkého mučení. Skřípají mi zuby. Ledový pot cestuje po zádech.
O několik minut později: „Ten váš přístroj mi nebere mou kartu. Není na ní dost peněz? Aha! Tak zkusíme druhou. Jééé, u té si nepamatuji pin. Je to problém? Je, dobře, tak zkuste tuhle. Aha, také bez peněz? Tak to nevadí, vezmu si jen ty žvýkačky a hotově. No tak to asi stornujte, ne?“
Chce se mi křičet. Ječet. Vřískat.
Po té, co jsem paní pregnantně definoval, co nepěkného si o ní myslím, když jsem pak elegantně pozurážel veškerou dostupnou obsluhu jakékoli čerpací stanice, neboť espresso piccolo neexistuje a jenom blb mi to může nabídnout, vyrážím od pumpy na další dlouhou cestu do práce. Své normálně malé espresso si pokládám na placatý kousek palubní desky, který jsem opatřil protiskluzovou podložkou. Jak jsem záhy při prudkém rozjezdu - až mé pneu gumovaly asfalt, spěchám, ne? – zjistil, podložka je velmi kvalitně protiskluzová, nikoli však protipřevrátivá… Své maličké presíčko vychutnávám vším, jen ne ústy. Tluču pěstmi do volantu. Děsně to pálí. Ano, tam. Později to potupně studí. A vypadám, že jsem nestihl, co běžný člověk normálně stihne…
Ráno jezdím do práce dřív než včas, abych se vyhnul zácpám, což se mi dost úspěšně daří. Je 7:15 a já tu mám být v 8:30. Co tu, do háje, budu dělat?! Copak musí všichni jezdit do práce v jeden čas?! Copak musí schválně tvořit ranní zácpy?! Jak by bylo na světě krásně, kdyby všichni přestali dělat všem všechno naschvál! Aspoň mně, tedy. Co je mi do jiných, no ne? Pak bych tu já nemusel vztekle sedět a čekat… Bez kafe.
7:38 Slunce na mě začalo čumět. Svítí mi do očí. Schválně. To je mi naprosto jasné. Otvírám okénko, abych vyhodil do trávy prázdný kalíšek – je papírový, tak to snad nevadí, ne? A navíc, on to někdo snad uklidí. Za něco tu lidi někdo platí, ne? – a pod blízkým stromem se krčí maličký ptáček. Nevím, co je to za druh, takhle z auta to vypadá jako čerstvý vrabčáček. Poskakuje kolem stromu a hledá něco k snědku. Je roztomilý. Maličký. Bezbranný. Mířím. Mám jen jeden pokus. Když se dobře trefím, bude z něj srandovní pobíhající kelímek. Zamířit! Napřahuji se, to nemůže nevyjít…
Snad mne polechtal jeden ze žlutavých paprsků. Možná mi konečně uschly kalhoty, nevím. Ale místo kalíšku házím po ptáčkovi drobečky z fantasticky voňavé bábovky: „Jen se nadlábni,“ povídám mu s připitoměle rozněžnělým úsměvem. Společně se ládujeme láskyplnou bábovkou. On aby nezhynul a já abych dostal do krve trochu cukru a utratil kousek přebytečného času. Bude dobře, bude to nakonec hezký den.
Takové chvilky jsou jako malá zajiskření. Slovy klasika to jsou perličky na dně, jsou to ohříváčky na studenější smutné chvíle. Hned se mi vybavil ohříváček ze včerejší noci, když jsem přikrýval spícího sedmiletého synka. Trochu se probral, objal mne, dal mi pusu a zašeptal: „Dobrou noc, tatínku.“ A zase usnul. Ještě se se zavřenýma očima usmál… Zamáčkl jsem slzu dojetí a šel spát.
Je velká škoda, že nejsme schopni takové chvilky vidět častěji. Nikdy s ničím totiž nejsou někteří nerudní jedinci spokojeni, pořád jen prudí a hledají na všem cokoli negativního, špatného a hnusného. Nevím, co jim to dává. Jsou to nepříjemní bručouni, mrzouti a měli by, podle mnohých, hned po ránu dostat přes hubu.
Vystoupil jsem z auta, abych kelímek zahodil do koše. Kouzelný vrabčáček se asi lekl a uletěl. Ani nepoděkoval. Hajzl mrňavej! Stejně máš určitě ptačí chřipku! Chcípneš! A mimochodem, to nemůže to pitomý žlutý slunce svítit častěji?! To mi ta moje ženská nemohla dát na tu bábovku větší krabičku, aby mi zbylo na svačinu?! A do pr.ele, to nemůže být aspoň dneska hezký ráno?!
