Dobrý člověk ještě žije

„Jednou za čas je docela dobré se umýt…“ naznačuji své motorce ve chvíli, kdy na ni usedám a hodlám nás oba dopravit do mycího centra, kde budeme omyti k úplnému očištění. Vezmu ji wapkou, nebo chcete-li vysokotlakým čističem, aby se zase blýskala ve slunečním svitu alespoň takovým způsobem, jako má pěstěná, dobře udržovaná, nezvrásněná a nyní i opálená pleš. Vzhledem k mé pokulhávající manuální zručnosti budeme drsnými proudy vody brzy omyti oba, což ale nebude tak úplně na škodu, neboť jsem právě zametl garáž, pročež vypadám malinko jako horník, kterého ruka zachránce právě vyprostila ze závalu.

V těsné blízkosti našeho těsného městečka máme myčku, kde mají zmíněnou wapku, neboli možnost ručního mytí. Ruční práce mne nikdy mnoho neoslovovaly, ale manuální mytí motorky mne baví. Napadá mne, že i kdyby nebavilo, neměl bych jiných možností, jak svůj modrý motocykl přivést nikoli k rozumu, ale k čistotě. Je tak trochu mimo mou představivost, jak by asi vypadal drsný motorkář ve chvíli, kdy je povrch jeho i jeho motorky čištěn těmi ohromnými kartáči vespolek s cákající vodou, šampónem a nakonec prý i horkým voskem.

Parkuji svou dvoukolovou jednostopou milenku na kovovou mříž, která se nachází uprostřed místa určeného k očistě dopravních prostředků, když jsem si těsně před tím rozměnil dvousetkorunu na desetikoruny, jelikož wapka se jimi živí. Jednu desetikačku spolkne za jeden a půl minuty. Jelikož jsem vychován jako čistotný občan, myslím, že zmíněná rozměněná suma bude tak akorát. Ztěžklou peněženku si pokládám na ovládání čističe a pouštím se do větší akce – do mytí. Má modrá se brzy skví čistotou a mně docházejí peníze.

Po slabé hodince a čtvrt jsem naprosto spokojen, ba co víc, přímo nadšen z plodů své lopotné práce, které právě sklízím. Mnou vytvořená fronta čekajících majitelů špinavých aut mi vestoje tleská a projevuje svůj obdiv výkřiky jako například: „Jdi už do pr…! Táhni! No konečně! Jsi normální?!“ a podobně. Odstrkávám svou mokrou modrou stranou na slunce, abychom společně uschli. Jak si tak blýskáme, pozoruji mladíka, jenž svým černým Golfem zajel na místo, které jsem před chvilkou uvolnil, aby si umyl své téměř dokonale čisté auto. Zase jeden takovej frajírek, co nemá co na práci! Jeho vůz poskakuje v rytmu kraválu, který nejspíš v návalu bezohlednosti zapomněl zeslabit, nebo nejlépe vypnout. Poslouchá při omývání své plechovky hudbu, která nejen že mi nic neříká, ale která mne naprosto irituje. Vůbec mi nedělá dobře styl duc-duc, v lepším případě duc-duc-duc. Je značkově vymóděn, černě obrýlen, má na hlavě podivného kulicha, i když slunce roztopilo vzduch na slušných pětatřicet, a laxně omývá auto. Kdyby aspoň myl pořádně! To jsou ti mladí. „No jo, máš to vytuningovaný, viď! I v hlavě, co?“ myslím si potichu. Osušuji svou milou motorku osuškou, kterou jsem si pro tento okamžik ukradl doma. Mé ženě to nevadí, jelikož jsem jí namluvil, že se nám osuška onehdy ztratila kdesi při koupání. Osušuji svou motorku osuškou a pozoruji toho mladíka, který je asi o dvacet let mladší než já. Děsně mne rozčiluje. Duc-duc randál se nese široko daleko a určitě nepřizpůsobivě obtěžuje všechny více i méně vzdálené slušné spoluobčany. Blbeček s vytuněným autem. Určitě má hloupé poznámky na mou adresu, cítím to v kostech. Určitě chce vyvolat konflikt. Už jen tím, jak se tváří… Mám chuť mu jednu vrazit. Ani nevím pořádně proč. Kdyby si pustil třeba AC-DC nebo něco normálního…Ale on ne. On mne prostě bude štvát. Máš štěstí, že jsem slušně vychovaný pán! Tatínek mi vždycky říkal, že musím být tolerance sama. Obzvlášť, když ten druhý je asi o hlavu a půl větší. Moje babička by o takovém tvoru prohlásila, že je to chcápek. Pro mne to v dětství vždycky znamenalo označení libových frajírků a jim podobných individuí. Až nedávno jsem náhodou zjistil, co to vlastně je. Normálně se to jmenuje bojínek luční, a je to vytrvalá trsnatá tráva z čeledi lipnicovitých. Tak nevím, babi… Ztrácím nervy ho pozorovat a věnuji se leštivému hlazení svého motocyklu.

Konečně je pryč! Je ticho. Nikdo nikde, neboť ostatní vzdali muka čekání a raději zajeli do vedlejších kartáčů. To ten chcápek je určitě odradil! Že se nestydí! Kvůli němu trpíme my, slušní lidé! Hrůza! Kam to spějeme!? Chystám se k odjezdu. Zlepším si náladu projížďkou a doma si hned pustím nějakou dobrou rockovou pecku. Uložím si peněženku… Peněženku! Nemám! Kam jsem… kde by… orosila se mi osušená pleš. V kapse není. Nikde kolem není. Byly tam všechny doklady. V kufru na motorce také není. Občanka, řidičák, techničák, platební karty… Asi omdlím. Hledám. Nemám. Podlamují se mi kolena. Sundavám si kalhoty a klepu jimi jak smyslů zbavený. Nic. Objala mne hrůza. Došlo mi, že peněženka zůstala na ovládací skřínce wapky…a tam teď byl…jen chcápek! Sprintuji. Hledám. Nenacházím. Nikde nikdo a nikde nic. „Klid, chlapče, chladnou hlavu,…“ říkám si a mnoho mne to neuklidňuje. Ještě než obvolám banku a policii, abych zablokoval kdeco, musím hledat. Co bych tak udělal já, být libovým frajírkem kolem dvaceti, který nalezl peněženku? Nenápadně bych nejspíš zjistil obsah nalezenečka, vybral prachy a zbavil se zbytku. ÁÁÁ! Mám to! Zdrhnul s penězi a zbytek určitě tady někde vyhodil! Proto umýval tak krátce…Mám tě, duc-duc prevíte, mě nedoběhneš. Lítám po mycím centru jak motorová myš. Hup do první popelnice. Nic. Obsah druhé prohledávám pomocí klacíku. Co ty lidi nevyhodí… Obsah třetí jsem bez skrupulí vysypal na zem. Není čas…znáte to. Ať si to tu laskavě uklidí kdo chce. Třeba majitel téhle jistě předražené firmy! Prolezl jsem všech sedm popelnic po celém areálu. Nic. Tvořím rojnici, obkličuji celý prostor a důkladně hledám jakoukoli stopu po mé peněžence či po tom šmejdovi z černého auta. Jsem zoufalý. Upřímně a definitivně nenávidím mladou generaci, které není nic svaté. Jo, to za nás…to bylo jinak…my byli ještě slušně vychovaní… Budu muset zavolat a blokovat. Ještě se zkouším podívat pod těžkou kovovou mříž na místě, kde jsem myl motorku a ten duc-duc trapák svojí olezlou plechovku. Nic, jen jsem si pohmoždil ruku a roztrhl novou botu. Bezmoc. Je konec. V kapse mi zbyla dvacka, jdu si koupit kávu tam, co jsem si předtím rozměnil peníze. Uklidním se, smířím se s osudem, prokleju chcápka a zablokuji platební karty, na které již určitě něco nakoupil.

„Jedno kafe, prosím,“ objednávám si pochutinu, o které si myslím, že mi udělá líp. Paní za pultem se na mě profesionálně usmívá a zdvořile se ptá, co mne jako trápí, když vypadám tak, jak vypadám. Nadechl jsem se, popřemýšlel o vhodných slovech, která použiji při vyprávění svého tragického příběhu, a … „To tu nechal ten mladý muž…“ povídá paní, která mi podává mou peněženku a která právě dokonale popsala tamtoho vytuněného mladíka „… to už se nevidí, že?“ dodala.

Přál bych vám zažít ten pocit úlevy a štěstí. V peněžence nechyběla jediná koruna. Mám zpátky svůj majeteček! Chce se mi tančit! Díky, mladý muži! Na tvou počest si doma pustím nějakou duc-duc pecku! Pak se mi návalem opět orosila pleš. Došlo mi, co já jsem to za člověka. Ani na vteřinu mne nenapadlo, že by se mohl najít někdo, kdo by tu peněženku vrátil. Ani na okamžik jsem vlastně nepřemýšlel ani o tom, že bych tu peněženku vrátil já, kdybych ji našel. Nepřál bych vám zažít ten pocit studu a hanby. Nikdy by mne nenapadlo, že existuje slušný chcápek. Myčku opouštím s pocitem, že dobrý člověk ještě žije. Ale já to, bohužel, nejsem.