Mého malého modrého sršáně postihla mrtvice. Tedy ona to úplně mrtvice nebyla, spíš můj vůz k smrti vyděsil policejní maják, pročež se jízdně roznemohl. Tedy on osobně by mohl, možná by i jezdit chtěl,
ale jsou jistá místa, na nichž sedí jistí lidé, kteří jsou proti. Jedu si veselých padesát po noční magistrále v Praze, když tu za mnou začala svítit-nesvítit modrá policejní mámivá leč nevánoční světýlka. Zastavil jsem, jelikož jsem byl přesvědčený, že i policistům připadá má jízda příliš nezávodní. „Jedu zoufale pomalu, že?“ zeptal jsem se a oprávněně očekával pokutu. Tu jsem dostal, ovšem ne za šnečí posun vpřed, ale za prošlou technickou prohlídku. A to jsem si myslel, že mám ještě tak měsíc čas! Nemám. Žádný problém, zajel jsem hned druhý den ráno do kontrolovny, kde jsem za poplatek očekával známku na značku, razítka a „šťastnou cestu“.
„Máme problém s vaším vozem,“ pravil technik v modrých montérkách místo přání dlouhých kilometrů bez nehod. Navrhl jsem mu, aby tedy problém vyřešil, abych mohl neprodleně vyrazit do práce a vozmo ke světlým zítřkům. Musí to být nějaká drobnost, neboť jsem sem teď normálně přijel, nic nerachotilo, neskřípalo, brzdilo to, jelikož jsem dokázal zastavit jinak než o zeď, možná lékárnička že by již měla po pracovní době… Moje malé modré neprošlo měřením emisí. Mnou navržené řešení, že nad tím mávneme rukou, alebrž trocha smradu ještě nikdy nikoho nezabila, se technikovi nejevilo dostatečné, tudíž nemám ani technickou, pročež mé pojízdné vozítko mne nesmí vozit ve víru silničního provozu. Nestačil mu totiž jen benzín, sežralo i olej. Je v polepšovně. Už měsíc. Au!
Ano. Cestuji do práce, nutno říct, že na různá až rozmanitá místa, s využitím všech psychických sil. A s využitím veřejné a doslova hromadné dopravy. Musím touto cestou vyslovit nebývalý obdiv všem, kteří jsou ochotni se hromaděním zabývat každý den, zajímal by mne rozměr jejich rezervoáru trpělivosti a nervového obrnění. Už měsíc jezdím každé ráno zpožděným přecpaným vlakem, když před tím přeběhnu celé naše město z domova na nádraží, natřískaným metrem a nacvakanou tramvají. Zbytek cesty opět chodím pěšky, abych po dusivém prožitku okusil blaho čerstvého vzduchu. Totéž si vychutnávám - obvykle v noci – i v opačném směru. Ale nechci být škarohlídem, člověk prý má zkoušet hledat pozitivní stránky všude, kde se dá. A tak jsem jako bonus k mačkavé přepravě získal i smrtící rýmičku, jelikož kdekterý cestující kašle, smrká, kýchá a i jinak se vyrovnává s mrazivým začátkem letošního jara. Tuším, že nemoci ulovené v davu ještě neřekly své poslední slovo.
Když jsem dnes ráno cestou hledal lékárnu, objevil jsem stánek s úžasnou, chutnou, doslova hedvábnou kávou. Dokonalý zážitek! Škoda, že jsem si ho nevšiml dřív! Hned by byla jitra tak nějak malebnější. Možná bych tolik nenadával na trudný svět a nemálo nemytých spoluobčanů. A určitě bych dnes, až přijedu domů, nedostal držkovou od své ženy, jelikož tramvaj nějak škubla a má zimní bunda si také pochutnala na doušku čerstvé kávy z Kostariky.
Přišel jsem díky pro mne málo tradičnímu způsobu cestování na velmi zajímavou věc. Mám tkaničky! Zde bych doporučil čtenáři, aby si skočil uvařit kávu, neboť následujících několik vět se týká mé rodiny… Ne, nejsem ignorant, nezbláznil jsem se, moje milovaná ženo, ani nebudu zase dělat ostudu! Nechodil jsem do teď v holinách, dcero! Tatínek není nemocný v hlavě, jen má rýmu, synku. A nejsem srandovní!
Do těchto dní jsem si malých kousků provázků určených k udržení bot na nohou málo všímal, přiznávám. Bral jsem je jako naprostou samozřejmost, jako něco obyčejného, nehodného pozornosti dospělého pána se vzděláním, jako něco, co se ráno zašmodrchá tam dole, kam když se potřebuji dostat, se musím nadechnout, potopit, neumřít, vynořit se. Snad je to pravidelnější delší chůzí, možná se mi ruce díky psychickému vypětí z cestování ohnuly ještě více doleva, těžko říct, ale začaly se mi na mých oblíbených botách rozvazovat tkaničky. Tedy ony to dělaly hned od začátku, ale bylo mi to pravděpodobně víc jedno, nebylo potřeba je stále popichovat k poslušnosti. Zvláštní je, že se obvykle rozvazují téměř ve stejném okamžiku na obou botách…
Brzy ráno udělám na tkaničkách prostorový útvar, který by měl být pevným spojením dvou kusů podlouhlého materiálu. On je to v našem případě jen jeden kus, ale to je zanedbatelný nevědecký problém. Uzel se jmenuje klička. Umím ho už od svých čtyř let! Kolik radosti jsem tehdy svým umem způsobil rodičům! Těch obdivných pohledů, těch pochval! „Ty jsi TAK šikovný…“ říkali tehdy na dlouhou dobu naposledy. Takže ho umím parádně, nemusím nad ním přemýšlet, jsem schopen ho uvázat i poslepu. Než dojdu na nádraží, cítím, jak mi volně poskakující tkaničky plandají kolem bot. „Pozor! Nebezpečí!“ zní mi v hlavě alarm, jelikož jsem výchovou veden k přesvědčení, že pokud se na šňůrku z levé boty šlápne pravou (v krajním případě i obráceně), dojde k blízkému setkání úst s chodníkem. Zastavil jsem. Ohnul jsem se, abych učinil nekalému řádění tkaniček přítrž. Na hlavu mi postupně přistála svačina, láhev s pitím, nabíječka na mobil, patero papírových kapesníků, lžíce, kapesní nůž, velké balení vitamínu C… Někdo mi zapomněl zavřít batoh.
Nyní již spěchám na vlak. Dvě stě metrů od nádraží mi noha šmajdáním v botě hlásí, že špagátky se zase vymkly z uzlu. „To přece není možné!“ vztekám se a jdu na další dnešní ponor. Utahuji kličku tak, že mi trochu odumírají nohy, ale ty si zvyknou, jen když to bude držet! Drží! Celou cestu vlakem mi brní nohy mírným nedokrvením, ale tkaničky zůstávají zavázané. Problém úspěšně vyřešen. Lépe to utáhnu, já vím, drahá! Nejsem přece blbej, já si umím zavázat boty! Ano, příště utáhnu jenom uzel, ne celou botu…
O několik minut později v metru se mi úžasně ulevilo. Mám pocit, že snad budu létat. Tak ne, nebudu. Přistanu, jestli to hned nezavážu. Ale nemůžete v ranní špičce v prostorách metra zastavit, ohnout se a uzlovat, věřte mi, já to zkusil. Zastavil jsem. Ohnul jsem se. Vzápětí jsem zjistil, že jsem vlastně nezastavil. Poposkakuji v předklonu vpřed, jelikož se oběma rukama držím tkaniček levé boty. Hromada nezná bratra. Pustil jsem se až na nástupišti, když mne hromadný protiproud řítící se z vagonu mrštil stranou pod schody.
Je čtvrt na jednu v noci. Jdu přes naše město domů. Trochu se bojím, neboť procházím odlehlými zákoutími nočního města. Samý roh, podchod, tu vysoká zeď, tu vzrostlé keře… Někdo tu na mě vybafnout, asi bych se musel rychle převléknout. Prosím své tkaničky, aby měly soucit se strašpytlem, aby nedělaly neplechu, vždyť s rozvázanými bych nikomu neutekl. Ono i se zavázanými, ale to jim říkat nebudu, nechtěly by zůstat uzlem spojené. Stejně jim to bylo fuk…
Druhý, třetí, desátý, dvacátý sedmý a vlastně každý den se šňůrková patálie opakuje, jen s malými obměnami. To přece není možné! Copak jsem za ten měsíc viděl někoho jiného, kdo by si hrál s provázky na botách? Nikoho! A že jsem si na vás, spoluobčané, dával pozor! Jak to děláte? A proč jen já pořád zavazuji? Nosím oblíbenou značku bot, protože mají gelovou podrážku a jsou báječně pohodlné. Ale vždycky s nimi byl problém, ano, jejich tkaničky se pořád, furt, do zblbnutí rozvazují! Jiné ne, jen tyhle…
Napadlo mne, že špatně chodím. Zkusil jsem to jinak. Víc po špičkách, ale to jsem vypadal jako nafouklá baletka. Pak na patách, ale to po chvíli dost bolelo. Zkoušel jsem to i několika dalšími netradičními způsoby, jako levá vpřed plus pravá mírně vlevo, pravá vpřed plus levá krouživě, obě po vnějších či vnitřních hranách chodidel, jenže to vedlo k nenadálým pádům, zvrtnutému kotníku a veřejnému posměchu.
Bolavý a špinavý sedím ve vlaku. Chci napsat své ženě, že se na ni těším, že ji miluji a že už konečně jedu domů. Místo toho jsem raději zadal do vyhledávače heslo „tkanička“. Po chvilce bádání jsem našel video, kde prý nějaký přechytralý hejhula radí, jak to udělat, aby se tkaničky nerozvazovaly. Prosím?! Dělá si srandu?! Tyhle týpky mám fakt v oblibě. Sedí to u počítače, snědlo to všechnu moudrost internetu, točí to nablblá videa na telefony a pak to cpou lidem jako něco třeskutě objevného. Pak si ještě pod svůj výplod napíšou pár příspěvků v diskusi, jak je to video báječné, jak to paní Jindřišce úplně změnilo život, jak pak Jeroným netušil... Blbost. Dělají si z lidí legraci. A představte si, že se vždycky najde pár tupounů, co takovéto návody skutečně vyzkouší...prý uvažte si kličku trošku jinak...to víš, že jo... já se nachytat nedám... cesta vlakem je dlouhá...Jelikož jsem se styděl dělat odbornější vědecké pokusy před nevědomými lidmi, dokázal jsem svou zvědavost udržet na uzdě a nezačít experimentovat ihned. Nedočkavě jsem vyběhl z železného oře a na nejbližší lavičce přimrzl. Zadkem. Jaro je jaro. Nadšením se třesoucíma rukama jsem nově uvázal starou dobrou kličku. Se to nějak ne přes ale pod nebo co… Na čtvrtý pokus se mi to povedlo. Jdu nočním městem domů, jdu normální chůzí. Jsem v polovině cesty. Zastavil jsem. Koukám dolů. Tkaničky nic. Ono to funguje! „Neeeee!“ Jako že si celý život neumím zavázat boty?! Ve svých čtyřiačtyřiceti letech jsem se to UŽ naučil?! Celou cestu zoufale prosím své tkaničky, aby měly soucit, aby se rozvázaly, aby mi nedělaly ostudu, jak já se si podívám do očí? Co řeknu dětem? Žena se to nikdy nesmí dovědět, proboha!
Zničený nově nabytou zkušeností se courám domů. Je mi smutno. Mám vztek. Někdo teď na mne z tmavého zákoutí vybafnout, dostal by po hubě. Schválně zkouším provázek na botě trochu přišlápnout, aby to povolilo aspoň na oko, pro pocit, … To přece není možné! Ano, byl jsem vždycky levý, ale tohle už je trochu moc, ne? A co se ve věku, kdy by muž měl být konečně moudrým, ještě dovím? Že mám poslouchat svou milovanou ženu, která mi dávno říkala, abych si koupil jiné tkaničky. Že moudří lidé mají pravdu, když říkají, že se člověk učí celý život. Tím se stává moudřejším. Hloupé pitomé provázky! Nemám vás rád! Tak a máte to! Pokud se na šňůrku z jedné boty šlápne tou druhou… AU.
