Blbem snadno a rychle aneb pod plachetkou osoba u soudu

Po dvaceti minutách cesty autobusem o něm vím snad už všechno. Ovšem aniž bych chtěl. A stejně jako já to ví celý autobus. Tedy abych to upřesnil, všichni spolucestující spoluobčané.

Má ženu Ivanku, bolí ho levé koleno, má problém se sluchem, veze si s sebou svačinu. V batohu. Starší, mírně nahluchlý pán jede na sraz gymnázia. Nebude tak starý, jak vypadá, neboť spolužáků má opravdu hodně, pročež si dovoluji usuzovat, že jejich - tedy i jeho věk se ještě nedotýká pozdního podzimu, že jsou všichni ještě docela živí. To můj děda, když jsem ho kdysi vezl na sraz třídy po pětašedesáti letech, by zavolal jen šesti. Pán v sedmé řadě vlevo jich ale má víc. Mnohem víc, než bych si přál. Všechny je totiž cestou obvolal a každému hlaholivě sdělil, že už se nemůže dočkat: „Včíl už valím!“ začínal každý další nekonečný a hlasitý hovor. Cestuje od čtyř hodin ráno a ke svačině má jen chleba se sádlem. Jeho žena Ivanka mu totiž vynadala, že opět někam „rajzuje“, proč prý mu nestačil dvoudenní výlet v říjnu, proč musí teď v březnu zase odjet popíjet s kamarády, a tak s ním týden nemluvila a za trest mu s sebou neudělala řízky.

Pro strýčka Příhodu, jak se říká, si důkladně opakuji Polednici. To kdyby mi došla slova, kdybych ztratil řeč, abych mohl nenápadně nepřestat mluvit. Netuším, proč zrovna tento horor, ale nejspíš jsem něco hledal ve svém příliš chytrém telefonu, a ono to na mě vybaflo. Optikou dnešních společenských trendů by měl někdo Karla Jaromíra poněkud pokárat. Hned v první sloce máme nekorektní a naprosto nevhodné označení zlobivého dítka termínem „cikáně“. Dovolil bych si moderně navrhnout „i ty jedno osobité asertivní!“, ale nevychází mi to do rytmu rýmu. Opravdu musí být paní Polednice žena? Není to genderově špatně? Copak jsou ženy tváří divé a pod plachetkou? Ne, má milovaná ženo, vážně někdy nemáš hlas vichřice, když mi po zásluze objasňuješ příčiny mých selhání. Navrhuji z Polednice udělat Poledníka, jelikož všechny ženy jsou přeci krásné (což se ovšem prý neříká, neboť se pak podle některých veřejně dostupných informací stávají pouhou ozdobou…) a nám chlapům je to fuk.

Celá slavná báseň vyznívá značně nevyváženě, ona nám totiž podněcuje nepěknou nevraživost vůči hladovým otcům, ze kterých podle básníka mají vařící maminky doma strach, samy se pak pod jhem obav stávají vražedkyněmi dětí. My bychom to možná mohli kvalifikovat jako neúmyslné zabití, výsledek je však stejný. Myslím, že by měla na konci spravedlivě odkráglovat hladového tatínka. Aspoň omylem.

Nevím totiž, co tam budu vyprávět. U soudu. Přišla mi domů obálka se zeleným pruhem, že se mám dostavit. A nejen, že jsem podle litery zákona povinen podat svědectví pod šílenou pokutou a neodpustitelným trestem, ale ještě je v dopise stanoveno, že mám k cestě použít hromadnou dopravu. Splněno! Dále mi tu píšou, že si mám s sebou vzít občanský průkaz a kartičku zdravotní pojišťovny. Občanku chápu, aby instituce moci věděla, s kým má co do činění, ale průkaz pojištěnce? Na něm není napsáno zhola nic, co by povyprávělo o mé povaze, nešikovnosti a vlastně ani zdraví. A tak na vrátnici přes dvě stě kilometrů vzdáleného soudu hlásím, že jsem cholerik, mám obě ruce levé a že zuby i uši mám umyté, o pohlavních chorobách že jsem jen slyšel, avšak nikdy nevlastnil. Pán u rentgenového rámu není pozitivně naladěn a evidentně nehodlá učinit už tak ponurou atmosféru soudní budovy aspoň o trochu zářivější. Pípám. Bundu jsem nechal projet jiným rentgenem, a tak na sobě nemám nic kovového, co by způsobovalo to nepříjemné vřískavé pískání detektoru. Možná je to zhmotnělá nervozita a obava z neznámého. Neměl jsem totiž ještě nikdy tu čest… Pán z ochranky sice není kamarádský, ale nenutí mne sundat z kalhot pásek, který jsme brzy odhalili jako pachatele pípání, jako to udělali tehdy na letišti. Možná pomohlo, že jsem mu pošeptal, že pokud mi odebere speciální oděvní součástku, která mi na mně drží kalhoty, spatří mé červené trenýrky s modrými ptáčky.

Nejsem připraven na výkon svědka, jak bych si představoval. Doma jsem nemohl najít, jestli soudce oslovovat vaše vysokoblahorodí nebo velebnosti či slovutná soudní stolice. Žena mi dost přísně zakázala všechna tři oslovení, ovšem to správné mi zatajila. Podle plakátku vedle dveří vedoucích do soudní místnosti musím všem vykat a před vstupem sejmout pokrývku hlavy, ale o promluvě k soudci či soudkyni ani tam nic není. Nejsem připraven. Jsem ke svému překvapení velmi nervózní. Myslím, že se bojím. Malinko mi začínají cvakat moje dobře vyčištěné zuby.
Jsem tu přesně. Slečna, která vyšla ze dveří, kam pak vstoupím, mi sebrala občanský průkaz, ale průkazku pojišťovny si vzít odmítla, i když jsem ji nutil a citoval zásadní pasáž z pruhovaného dopisu. Zavřela dveře. Mám čekat. Čekám. Mé nervy tančí tango.

Vedle dveří, kde netuším, co mne čeká, jsou jiné dveře. Nápis „kancelář“. V kanceláři jsou hluční úředníci, tak mne drobet uklidňuje jejich vzrušená debata o tom, že ty chlebíčky v místních lahůdkách už nejsou, co bývaly. Hlubokohlasá paní říká, že jsou lepší. Pán že ne. Jiná vyšším tónem mluvící paní že jo. Ochutnávají, alespoň podle zvuků prostupujících těžké dřevěné dveře. Mám hlad. Jestli to tu přežiju, odměním se chlebíčkem. Dveře se otevřely a já málem omdlel. „Fuj!“ oddechl jsem si, jelikož moje soudní zůstaly zavřené. Žvýkající paní opouští kancelář a nese na talířku takový ten s vajíčkem… ten, co se pak musím převléknout… mňam! Miluju tento druh… trochu slintám. Kručí mi v břiše. A mám strach. Co mne tam čeká? Nebudou mi tam ubližovat?
Chodím. Abych se uklidnil. Přiznávám se, že se opravdu bojím. Po čtyřiceti minutách pochodování mne začaly bolet nohy a nervy nepřestaly tančit. Je to genius loci? Nebo jsem jen obyčejný posera?

Sedím. Na dřevěné lavici, která má placaté sedátko s takovým žlábkem. Na zadek. Divné. Jestli se na tom nedalo sedět před tím, když to bylo úplně ploché a než někdo přišel s návrhem úpravy ke zkvalitnění posezení, tak teď to nejde vůbec. A to jsem se bál, že usnu! Kromě nohou mne bolí i pr… prsty na rukou, jelikož jsem seděl na nich, aby plocha z opravdu tvrdého dřeva s neanatomickým ďolíkem mé pozadí méně mučila.

V rohu chodby je černá koulička. A v ní kamera. Někdo mne pozoruje. Když popojdu, kamerka se pootočí za mnou. Jdu pomalu. Ona taky. Jdu rychle. Ona taky. Skok. Stejně mne vidí. Dělám do ní obličeje. Mávám. Hezky si spolu hrajeme. Ano, je mi čtyřicet čtyři a mám vysokou školu… Mlč, dcero!

„Vstupte do jednací síně!“ ukončila zábavnou chvilku slečna, co mi ještě nevrátila občanku. Podlomila se mi kolena. Třesou se mi ruce i brada. Není mi dobře. „Jsi jen svědek,“ uklidňuji se, „co kdybys byl obžalovaný!?“, ale je mi to k prdu. Do soudní síně jsem vstoupil jako chlap, kterého právě třikrát přejel kamion, jako o berličce, hnáty křivé. Místnost připomíná třídu a pocit z výslechu zkoušení z mého málo oblíbeného dějepisu. Neumím to. Neučil jsem se… Pančelka soudkyně je příjemná paní, ale mně se chce zvracet. Jako z chlupaté deky ze mě leze i moje vlastní jméno. Přešel mne humor. Postihla mne koktavost a úplná ztráta sebevědomí. Mluvím jako moje dcera, když ji zkouším z fyziky. Tedy skoro mlčím, a když už něco řeknu, o hlavě a patě se tomu jen zdá. V mozku mi hlodá „pod plachetkou osoba“, jelikož talár paní soudkyně by se z místa, kde se klepu, dal považovat za malou plachtu, ale říkat jí to nebudu, jelikož stále nevím, jak se má správně oslovit. Mluvím jak nesvéprávný blb. Zhruba jednou za deset minut se mi dokonce podaří ze sebe dostat i tři slova za sebou. Začínám chápat tu průkazku pojišťovny… Div, že mne smrt neovane
Na místech pro obžalovaného a pro žalujícího sedí mí kolegové, mí kamarádi. Na chvíli se přestali mít rádi a teď tu na sebe koukáme. Vím, že do teď jsem měl dva kamarády, po slyšení budu mít možná jednoho, v ideálním případě žádného. Není mi to vůbec příjemné. Nechci tu být, ale zákon je zákon. Co když někomu svým svědectvím ublížím? Dej sem dítě!

Blábolím. Je mi šíleně. Došla mi i slova. „Nestačí kývat, musíte říct jasně ano nebo ne!“ snaží se mne přesvědčit opravdu milá paní soudkyně. Kývám na souhlas. „A… a… a… ano,“ rozmluvil jsem se konečně. Přísedící se na mne povzbudivě usmívá, čímž mi dodala odvahu, pročež jsem se pustil do větší akce a plynule řekl celou holou větu. Soudkyně cosi hledá na stropě. Stydím se. Cvakají mi zuby… Klika cvakla, dvéře letí - táta vchází do dveří. „No, tak vám děkujeme, můžete odejít,“ odechla si soudkyně i všichni ostatní. Beru si občanku a zkouším najít kliku.

V souladu s příkazem soudu jsem k cestě domů opět použil hromadnou dopravu, jelikož autobus automobily nepřepravuje. Navíc mám auto v servisu. Sedím na pohodlném sedadle číslo patnáct a koukám z okénka. Mám hlad, neboť jsem si odměnu v podobě upatlání se vajíčkovým chlebíčkem v místních lahůdkách dle vlastního střízlivého odhadu nezasloužil, je mi trapně a stydno. A vím, že už nikdy nechci jít k soudu… Matku vzkřísil ještě stěží…

Rád bych se touto cestou omluvil své dceři. Až bude zase blábolit, myslím, že to možná budu o něco lépe chápat… Své ženě teď chci říct, že ji miluju. A nejen proto, že bych se nerad rozváděl, neboť se při této populární kratochvíli musí skáknout k soudu… A nejen proto, že mi ke svačině usmažila řízky!

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: René Melichar | čtvrtek 8.3.2018 9:00 | karma článku: 27,09 | přečteno: 1112x