1. kapitola
Stála v kuchyni a přemýšlela o tom, co ještě musí udělat. Páteční odpoledne neměla nikdy moc ráda. Balení a skoro stěhování na chalupu jí nahánělo hrůzu už od pondělka. Tašky jídla, hadrů a kdoví čeho ještě. V neděli večer zase všechno sbalit, naložit a hurá zpátky. K tomu všemu musí zítra ráno do práce. Takže místo slastného vylehávání musí vstát dřív než obvykle, běžet na vlak aby to stihla na čas a v půl třetí zase běžet na vlak, aby stihla ten správný spoj. Ideální začátek víkendu. A teď si musí pospíšit, aby zase nebyly řeči. Za chvíli přijede máma z práce a už slyší ty poznámky, jako Ty jsi nic nepřipravila, cos dělala celý odpoledne? Dospělá a člověk se na ni nemůže spolehnout… Z myšlenek ji vyrušil telefon.
„Sýkorová, prosím.“
„Ahoj Deni, tak máš hotovo? Za půl hodinky jsme s tátou doma, naložíme a jedeme. Táta na mě bude čekat před krámem. Nezapomněla jsi namlít kafe? A chleba máš? A…“ vysypala všechno jedním dechem.
„Neboj, maminko, právě jsem to všechno udělala, neměj starosti.“
„Dobře, co nějaký okurky, víš, že na chalupě nic není. Vezmi dvoje, nebo radši troje. Víš jak táta…“
„… táta rád, já vím. Mami, ty se mnou mluvíš, jako kdyby mi bylo deset. Nejsem malá, prosím tě. Mě to stačí říct jednou. A navíc, tenhle kolotoč se opakuje každý týden,“ uklouzlo jí nechtěně.
„Co jsi říkala?“
„Že už je to všechno připravený,“ hryzla se do rtu a čekala smršť.
„Jo, to jo,“ a teď to přijde. „ Já jen že jsem měla pocit, jako žes chtěla říct, že já jsem nespolehlivá, nebo se zrovna mě musí připomínat všechno desetkrát. No promiň!?!“ Nádech, pauza.
„Ale ne, mami, tak jsem to nemyslela, špatně jsi mě pochopila, nezlob se, jdu to dodělat. Papa.“
„Tak to je dobře.“ Denisa si oddychla. „Jo a jak jsi to myslela s tím kolotočem?“
„Ale nic, mami, pohodě, povíme si to doma jo? Nezdržuj se, ať jedete. Papa.“
„Ahoj Denisko, pa…pa.“ Klap. Tyhle řeči slýchá pátek co pátek. Týden co týden a pořád dokola. Člověka to otráví. Ale co, je to máma. Sice nemá pravdu ve všem, ale má cenu jí odporovat? Co se dá dělat. S pocitem smutku v duši vyklepávala namletou kávu do skleničky a zasněně hleděla z okna. Oknem sledovala, jak jezdí jedno auto za druhým. Normálně je takový provoz v jejich malém poklidném městečku nezvyklý, ale v pátek odpoledne se s nimi roztrhl pytel. Všichni někam jedou. Užijou si prima víkend, budou se bavit a v pondělí o tom budou povídat ostatním. Ale co bude asi vyprávět Denisa? O té šedi a nudě se toho moc vykládat nedá. Už ztratila naději, že by kterýkoli z víkendů mohl být o něco méně jiný než ty ostatní. Co se asi na chalupě dá dělat jiného než v sobotu sekat trávu a v neděli obracet seno. Táta si zaleze do dílničky, máma bude ležet u knížky. Jako každý víkend. Je to všechno předem naplánované. Nemá ani cenu protestovat že nepojede. To zkusila jednou a to bylo řečí.
„Ach jo,“ hlesla si pro sebe ve chvíli, kdy zadrnčel telefon. Pomalu se šourala do předsíně. To je určitě zase máma. Copak mi zapomněla říct tentokrát? Vztek, že se s ní jedná, jako s desetiletou už se dal jen těžko zvládnout. Nasupeně zvedla sluchátko.
„Sýkorová, prosím!“
„Čau Deniso, jak se máš?“ ozvalo se nečekaně na druhém konci.
„Čau, Káčo,“ srdíčko jí poskočilo radostí, že se na ni nesesype zase nějaká lavina výčitek. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že voláš ty…“
„A koho jsi čekala, Mikuláše?“
„Ne, myslela jsem, že mi zase volá máma, je teď nějaká nervózní, pořád se mnou jedná jak s malou,“ postěžovala si. Katce může, je to kamarádka od školky, tolik toho zažily. Už jako malé holky si řekly, že budou kamarádky na život a na smrt. Katka jediná zná její bolístky. Když bylo zle, mohla za ní Denisa kdykoli přiběhnout a měla dveře otevřené. Navíc mají chalupu v Zahrádkách nedaleko od Sýkorů. Jenže tam moc často nejezdí, takže ani tam si Denisa neužije změnu.
„Nojo, znáš mámy, kašli na to, to nepředěláš.“ Denisa úplně živě viděla, jak Katka mávla rukou. „Hele, jedete na chalupu?“
„Jasně že jo, čekala jsi nějakou změnu plánu? Vůbec se mi nechce, nejradši bych zůstala doma, ale o tom nechtějí naši ani slyšet.“
„Neblázni, co bys dělala doma?“
„A co budu dělat tam? Bude to zase pěkná nuda. Kromě sluníčka se netěším vůbec na nic. Ani ten rybník už není to, co bejval, ach jo,“ setřela slzu, která jí nečekaně vyklouzla z koutku oka.
„Ale jdi ty, a na mě se netěšíš nebo co?“ zahihňala se Katka.
„Vy taky jedete?“ Denisa ožila.
„No proto ti volám. Hele, zítra je v Osadě zábava. Ještě jsem tam nikdy nebyla, ale naši říkají, že tam chodili jako mladí, a že je to tam prima.“
„No tehdy to bylo asi všude prima ne?“ Denisa si představila svojí maminku zamlada, v krymplenovém kostýmku, jak ji zná z fotky a vyprskla smíchy.
„Ha ha, chodí tam občas na pivko i teď, když jsme teda na chalupě.“
„A jakto, žes tam nebyla s nima?“
„Nechtělo se mi, se starejma, znáš to ne?“ Denisa ji úplně viděla, jak mávla rukou a kření se.
„No a co jako že je tam zábava?“
„Pane na nebi, přibal si sukni a košili a pomažem taky ne? Trochu protáhnem těla, zatancuje, vyblbnem se. Aspoň se máš na co těšit ne?““
„Hm, to už vidím, jak budou naši celí bez sebe, představ si, jak budou šťastný až jim řeknu že jdeme spolu samy někam kdovíkam.“ řekla smutně Denisa.
„Ale my nepůjdem samy, půjde parta. Luboš, Roman, Olda, Petra, Jitka, můj Petr. Vaši se nemusí bát. My už tě ohlídáme.“
„Hele, to nepůjde, naši mě nepustěj.“
„A ptala ses jich?“ zeptala se hloupě Katka a dodala: „A kdyby to náhodou nešlo, tak vezmeš kytaru a půjdeme k nám. Petr zná spoustu písniček a bude veselo. My tě trápit nenecháme,“ zase se zahihňala. „Je fakt, že rodiče se musí poslouchat, to nepopírám, ale aspoň ti bude veseleji. A nám všem, no nemyslíš? Tak neblbni…“.
„Ha ha, jsi vtipná viď?“ Denisa kroutila hlavou, jak si to ta holka představuje? Copak mám takovou havaj jako ona? Může kam chce a kdy chce a s kým chce … Mrkla na hodinky. To je hodin. „Hele, musím jít, nebo mi máma namele, že jsem nenamlela to kafe.“
„Tak slyšíš jo? Košili s sebou a sukni taky nezapomeň.“
„No jo, zkusím to,“ viděla to dopředu prohrané. Už vidí, jak ji rodiče nadšeně pustí na zábavu do vsi, která je dva kilometry od chalupy.
„Ne zkusím to, prostě se zeptáš. Hotovo jo? Čau.“ Než stačila Denisa cokoli říct, Katka zavěsila.
„Čau,“ zamumlala Denisa a v mžiku ji napadaly ty nejkrásnější písničky, které kdy slyšela a hrála. Sukni a košili, to se jí řekne, ale jak to říct rodičům, aby nebyl zbytečný kravál? Ale ten bude stejně, tak je to jedno. Pod oknem zastavilo auto. Za chvíli se rozlétly dveře a do kuchyně se doslova přiřítila maminka.
„Ahoj, chcete kafe?“ zeptala se opatrně Denisa.
„No ty si se snad zbláznila ne? Víš že musíme jet a ještě není určitě všechno sbalený.“
„No jen se ptám,“ pokrčila rameny dívka. „Neřekneš ani ahoj a už nadáváš,“ dodala smutně a usmála se na otce. „Ahoj tatíku.“ Brala mu z ruky sako, aby ho pověsila na ramínko.
„Ahoj dcero, jaký jsi měla den?“ Políbil dceru na tvář a jeho modré oči ji pohladily.
„Ale šlo to děkuju, jsem ráda, že jsem doma, byla to honička.“
„Prosim tě, jakou jsi mohla mít honičku?“ vmísila se do hovoru matka. „Vy mladý si pořád na něco stěžujete, nic nevydržíte, vy byste pořád jen remcali, a nejradši abyste měli peníze za nic. Všichni musí chodit do práce, děvenko, tak to prostě je.Kdybyses líp učila, tak…“
„… jsem mohla sedět v teple v kanceláři. Mami, prosím tě, kdo tě naštval, že se do mě takhle navážíš?“
„Kdo by mě naštval, jen jsem reagovala na to, co jsi řekla,“ odfrkla nepochopená matka.
„Ale co jsem řekla, že to byla honička. No to snad víš sama nejlíp, že v krámě nesedíš, taky děláš za pultem. Taky říkáš, jak se honíš. To už nemůžu nic říct? A navíc ptal se mě táta, a…“
„A co? Jako že táta se zeptá a mě do toho nic není?“
„Ale mamko, tak to není,“ bránila se dívka. Ale matka byla v ráži.
„Není, není, koukej, já nejsem hluchá, vím dobře, co jsi říkala.“
„No tak holky, přece se nebudete hádat,“ vložil se do toho znechuceně otec. „Ještě kvůli takový blbosti.“
„Jak, blbosti?“ Matka dala ruce v bok. „Jak blbosti?“
„Prostě to, maminko, neřeš. Zeptal jsem se Denisy jak se měla, řekla mi, že je ráda že je doma, měla těžký den.“
„Nemusíš mi překládat, co řekla.“
„No tak už toho nech, těším se na vás celý den, na vaše rozesmáté obličeje a ne na tyhle přiblblý hádky kvůli ničemu,“ zvýšil hlas a zamračil se.
„Jak kvůli ničemu, moje dcera je drzá.“
„Maminko, řekla ti jen svůj názor. Nemyslím, že to je drzost. Musíš si zvyknout, že už je to velká holka,“ usmál se na Denisu. Ta jen bez hnutí stála a sledovala hádku. Proč je taková? Jak to s ní táta může vydržet? Vždyť přece taková nebývala. Chudák táta, pomyslela si. Jak k tomu přijde? Chtěla něco říct, ale pak to radši spolkla.
„Aby ses jí pořád jenom nezastával, viď? Až tě jednou pošle do háje, tak se určitě takhle usmívat nebudeš.“
„No mami,“ nevydržela útok Denisa.
„Ty mlč, tebe se nikdo neptá.“
„Prosím tě, nepřeháněj,“ oddychl otec.
„Počkej, já ti to jednou připomenu,“ pokyvovala matka hlavou. „Počkej, ty si ještě vzpomeneš…“
„Říkám ti, nech toho. Tohle nikam nevede.“ Pokrčil rameny. „A neštvi mě, jen přijdeme domů a ty už se hádáš.“
„No dovol!“
„A dost! Ticho, jestli chceš jet na chalupu, tak se máme co otáčet. Skončil jsem,“ otec se bez dalšího slova otočil a šel pryč. Demonstrativně se chytil za hlavu, jako že se z toho asi brzy zblázní. Obě stály na místě jako opařené. Takovou reakci nečekala ani jedna z nich. První se pohnula maminka, která s povzdechem vzala velkou tašku a začala do ní snášet různé věci kdoví odkud. Ani se na Denisu nepodívala. Ta stála a bezradně si kousala spodní ret. Pak se pohnula a řekla směrem, kterým tušila otce:
„Tati, volala mi Katka,“ polkla a v krku měla úplně sucho. Do toho, holka, do toho! „Volala mi Katka, že je zítra v Osadě zábava a že…“
„Snad jsi nechtěla říct, že bys tam jako šla taky. No to v žádným případě. A ať tě ani nenapadne o tom mluvit.“ Denisa ji sjela zlým pohledem. Proč je sakra taková? Přecitlivělá, vznětlivá, hysterická? Taková ona nikdy nebude. A jestli jo, ať si ji vezme čert!
„Maminko, nech mě, prosím tě aspoň domluvit.“ Chtělo se jí brečet. „Půjde tam celá parta a taky…“
„Já nechci slyšet žádné a taky. Prostě budeš doma. A už ani slovo.“
„Ale…“
Žádné ale, prostě už jsem řekla. A řekla jsem to jasně ne? Ne znamená ne.“ Teprve teď zvedla matka hlavu a zle se podívala do smutných pomněnkových očí. „Táto, tak řekni taky něco ne? Kde jsi?“
„Stojím celou dobu mezi dveřmi, maminko.“ Stál s rukama zkříženýma na prsou a kroutil hlavou. „A vůbec ti nerozumím.“
„Ty děláš jako by se tě to vůbec netýkalo Je to snad taky tvoje dítě ne?“
„No,“ pan Sýkora se zamyslel a potom úplně klidně řekl: „Víš, drahá Marie, že já dokážu být dost dlouho klidný. Většinou tyhle věci nechávám na tobě. A to je asi ta chyba.“
„Cože?“
„Mlč, teď mluvím já," nezvykle zvýšil hlas a Denise i mamince bylo jasné, že teď už mlčet nebude. "Koukej, Denise je dvacet let a nemusí sedět pořád doma na zadku.“
