Ouva Tači aneb Skafocefalie očima a srdcem vyděšené matky (2. část)

Kapitola třetí – NEMOCNICE Přijali nás v úterý 14. 1. 2003. Jen co jsme se trochu rozkoukali, poslali nás na vyšetření průtoku krve ve spáncích. Není to nic jiného než ultrazvukové vyšetření. Ke zdárnému průběhu vyšetření je třeba, aby hlava pacienta byla v klidu, nehýbala se a aby neplakal. 20 minut před vyšetřením přinesla sestřička kapky na uklidnění a já se radovala, jak pěkně zabraly. Jenže když jsme přišli do vyšetřovny, už se vrtěl a pobrekával. Zato pan doktor byl v klidu a říkal, že to zná. Jezdil ONdrovi sondou po hlavě a to se mu dočista přestalo líbit. Po deseti minutách jsme udělali pauzu, protože jsme se přes ONdrův řev neslyšeli.

Plakal a já jsem mu neuměla pomoct. Lékař vypnul počítač a řekl, že to by snad jako vstupní vyšetření mohlo stačit a že se mu chce spát. Vyplnil příslušné papíry, a poslal nás zpátky. ONdrovy krásné modré oči byly prázdné a zmatené. Všechno se ve mě sevřelo a v krku jsem ucítila hořko. Bylo mi ho líto. Neví co se s ním děje - pláč je jen reakce na úplně nový stav. To máma pozná.

Noc byla náročná. V tušení, že se bude něco dít, ne a ne usnout. Kojení ve 2 hodiny bylo poslední a po něm hodina a půl tvrdého spánku. Ve 4 hodiny posledních pár kapek čaje a až do sedmi neklidný spánek po deseti minutách. Změřit teplotu, otřít žínkou, ten jeho smutný pohled. Potlačovala jsem slzy a snažila se na něj smát. Prasklo to ve mně v půl osmý, když mu sestřička píchla do stehýnka injekci. Začala se mu zavírat očička, ležel na posteli a trochu se usmíval, držel mě za palce a já nad ním seděla a pro slzy neviděla. A to jsem si přísahala, že před ním nebudu brečet. Ale nešlo to. A pak přijela sestřička s kočárkem. Vzala mi ho jen tak - v plínce a já ještě pohladila jeho stehýnko a už ujížděli pryč. Pak už jsem jen bezmocně stála na konci dlouhé chodby, koukala, jak se mi bílá sukýnka, která před sebou tlačí mého chlapečka, vzdaluje. Projeli lítačkama a pak už bylo jen ticho a prázdno.

Kapitola čtvrtá - OPERACE

A je to, říkala jsem si. Už se to nedá vrátit. Ještě, že tu se mnou byla moje sestra Janča. Moc mi to pomohlo! Seděly jsme v hovorně pro návštěvy a moc na něj myslely. Najednou bylo půl desáté. Po půl jedenácté se ale minuty začaly táhnout úplně neuvěřitelně. Snažila jsem představit si, co se asi na operačním sále děje právě teď. Čas jakoby se úplně zastavil.

„Počkám do čtvrt na dvanáct a pak se půjdu zeptat na sesternu. Odvezli v osm a říkali dvě a půl až tři hodiny.“

„Ještě je na sále,“ řekla sestřička a podívala se na hodinky. „Počítám tak kolem druhé.“

„Až?“ vytřeštila jsem oči.

„Nějakou chvíli trvá, než ho připraví a potom než ho probudí,“ pokrčila rameny a očima se mi omlouvala.

„A je to normální průběh operace?“

„Naprosto.“

Byla jsem zhruba v polovině oběda, když se přede mnou zjevil pan doktor Vaculík.

„Tak je to za námi,“ mnul si ruce a usmíval se. „Operace proběhla nad očekávání dobře, a když se probudil, začal hned dýchat sám. „Ale nechali si ho na ARO,“ viděla jsem, jak se jeho rty pohybují, ale neslyšela ho. „Můžete se na něj jít podívat.“ Pohladil mě po ruce. „ A další dobrá zpráva - ve čtyři ho můžete jít nakojit. Je to statečnej kluk, maminko. Pooperační adaptace naprosto bezvadná,“ usmíval se. „Ráno vás zase přijmeme a dopoledne ho převezeme k nám na oddělení.“ Přeci těch pár hodin přečkám, vždyť jsou na tom jiní ještě hůř.

„Děkuju vám, pane doktore, hlavně že je všechno v pořádku.“ Utíkala o patro níž, abych ho viděla. Byla jsem opravdu připravená na cokoli.