Gumové, čokoládové, cucavé, žvýkací a nevím jaké ještě… Bombóny. A není před nimi úniku. Jsou všude a je jich strašně moc. Mě jako mámu čtyřletého závisláka to dráždí o to víc, že se snažím ho před nimi izolovat a potom přijede tetička a „No toutej, čo šem ti pšivežla…“
„Teto, aspoň na něj nešišlej, prosim tě,“ neskrývám rozmrzelost.
„A to jsem neměla?“ zazní ta nejhloupější otázka. „Já jsem holka nevěděla co by tak rád…“
„Ale jo, já vim,“ chápu ji, že nechtěla přijet s prázdnou. „Tak příště třeba sušený ovoce, jo?“ Pohladím ji a je mi jí líto, že jsem jí zkazila radost. „Jsi hodná.“
„A co třeba čokoládu?“
„Teto…!“
„Fajn, tak sušený ovoce.“ Teta sedá ke kávě a pořád strká prckovi pod nos pytlík s karamelkama. Ten neodmítá a strká jednu do pusy a dvě do kapes.
„Vezmu si je zítra do školky, víš?“ řekne vážně. „Musím vzít taky Pavlíčkovi.“
„Tak to jsi hodnej,“ pohladím ho a ráda bych dodala ať mu je vezme klidně všechny. Co nadělám, obrnila jsem se trpělivostí a vesele likviduju většinu sáčků a krabiček, které přijdou v říjnu k narozeninám a v listopadu k svátku, aby mě v prosinci naprosto převálcoval čert s Mikulášem a dodělal Ježíšek. Zásoby se snažím přerozdělit mezi ostatní děti ze sousedství, když se zjeví někde blízko a přesto máme co dělat ještě v únoru. Mezitím nezahálí babička, která tu a tam, prakticky každý den, něco výhodně zaopatří a zanedlouho jsou Velikonoce.
A košíčky jsou plné a plnými zůstávají prakticky celý rok. Stojím s rukama v bok ve spíži před regálem s tím vším sladkým a nezdravým a marně si lámu hlavu, kam s ním…
