Jaké je žít s hudbou?

  Paní Markéta Džuneva  vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, učitelství pro první stupeň s rozšířenou hudební výchovou, následně pěveckou konzervatoř, potom obě zaměření spojila dohromady a dnes působí jako učitelka zpěvu a hlasový a pěvecký pedagog.Žije v Horoměřicích nedaleko Prahy, kde druhým rokem vede chlapecký pěvecký sbor Pueri, jednu ze sekcí českého chlapeckého sboru s dlouholetou tradicí - Pueri Gaudentes. Své dva syny vede mimo jiné i k hudbě, protože jak sama říká, vyčítala by si, že jim nedala hudební vzdělání. Půjdou – li v jejích šlépějích, už bude jen na nich. Pojďte se seznámit.

Paní Markéto, co přesně dělá hlasový poradce?

„V každém sboru je sbormistr a hlasový poradce,“ říká štíhlá dáma s jiskrou v očích. „Ten vede hlasovou výchovu. Já učím hlasovou výchovu v Pueri gaudentes a na hodinách se u mě

střídají kluci po skupinách – soprán nebo alt, tím je zde větší prostor pro individuální práci a rozvíjení pěvecké techniky. Chlapce si přezkušuji a mám tak přehled, jak kdo zpívá, jaké má dispozice, jak se hlasově vyvíjí, zda mu vyhovuje zařazení do určitého hlasu, mám ale také možnost včas odhalit a dále kontrolovat různé hlasové potíže. S ohledem na mutaci je hlasová výchova v chlapeckém sboru o to důležitější. Mutace chlapce postihne většinou mezi 12. - 15. rokem a je to naše „velká kamarádka“. Setkáváme se s ní každý rok několikrát. Je to pro kluky velmi citlivé období. Zpěvák, který je momentálně hlasově na špici, je oporou sboru, schopný zpívat i sólové party, najednou nemůže. Hlas ho neposlouchá, občas „zakokrhá“. Pro tyto chlapce máme skupinu, pracovně nazvanou“ karanténa“, což je oddělení, kde jsou ti, kteří již nemohou zpívat v chlapeckém sboru, a zároveň jejich hlas není dostatečně vyvinutý na to, aby se začlenili do mužské části sboru. A to jak dlouho a jakým směrem mutace bude pokračovat, zda to bude půl roku nebo dva roky, nikdo dopředu neví. Tím, že je v karanténě vždy chlapců více, lépe se jim toto období překlene a od zpívání je neodradí. Vidí, že v tom nejsou sami. Někteří sice mají pocit, že jsou k ničemu a někdy ze sboru i odejdou, ale naštěstí to většina bere v pohodě. Když dospějí do určité fáze hlasového vývoje a jsou schopni obstát v mužském sboru, jsou do něho zařazeni a tak pro ně začíná nová sborová etapa. Pro nás pedagogy je to neustálý koloběh. Zpěváčka vychováte, dostane se hlasově na úroveň, která určuje kvalitu znění celého sboru, 2-3 roky vydrží, pak nastoupí mutace a jsme zase na začátku.“

Vy ale nejste jen hlasový poradce…

„To máte pravdu. Učím také sborový zpěv a k tomu dvacet dětí sólovému zpěvu. Žáky mám bezvadné, zpívají s obrovskou chutí a nadšením. Když vidím, jak je to baví, ohromně mne to nabíjí. Zpívat se totiž nedá z donucení. Pro zpěváka jsou hudebním nástrojem nejen hlasivky, ale celé jeho tělo a v neposlední řadě i psychika. Jakýkoliv problém je proto na hlase hned znát. Cílem mého pedagogického působení je, aby si žáci zpívání užili, aby písně, které interpretují, prožili a uvědomili si, že mají v sobě skrytý obsah, určitý příběh, náladu. To vše by se pak mělo promítnout do pěveckého projevu. Samozřejmě pracujeme na pěvecké technice, bez toho by to nešlo a někdy to bývá cesta i velmi trnitá. Co žák, to hlasová individualita, každý má své specifické problémy. Osobitost hlasu by ale u každého měla zůstat zachována. Moje motto je přirozenost a sugestivnost pěveckého projevu a musím, trochu neskromně, říct, že se nám to docela daří.“

Může se hlas zpěvem poničit?

„Může. Když se hlas přetěžuje a chybí technika. Pokud takto dítě zpívá třeba ve sboru a sbormistr nemá možnost z  jakéhokoliv důvodu zpěváky individuálně kontrolovat, může k určitému poškození hlasu dojít. Z tohoto důvodu také někteří pedagogové sólového zpěvu sborový zpěv nedoporučují. V současné době ale sbory již na hlasovou kulturu dbají a u větších sborů je hlasová výchova nedílnou součástí výuky. Sama mám hodně žáků, kteří zpívají ve sboru a zároveň sólově, což je oboustranně výhodné. Děti vedené sólově jsou suverénnější, není pro ně problém zhostit se jakéhokoli sóla a zároveň jsou pro sbor obrovskou oporou. Sborová praxe se zase projeví v lepším harmonickém cítění a bezproblémové schopnosti zpívat ve vícehlasu.“

Kolik máte ve sboru dětí?

„V současné době máme v koncertním sboru Pueri gaudentes v Praze 45 chlapců do mutace a asi 30 po mutaci a kolem 80 chlapců v přípravkách. Před necelými dvěma lety jsem založila přípravný sbor v Horoměřicích u Prahy, kde byl zájem veliký, ale pro spoustu maminek, které mají ještě malé děti, bylo nereálné vozit kluky do Prahy.  A tak jsem si řekla, že když už v Horoměřicích bydlím, můžu vést přípravku zde, takže vznikl paralelní přípravný sbor. A podle toho, jak se chlapci budou vyvíjet, mohou přestoupit do starší přípravky v Praze, nebo rovnou do koncertního sboru. Mladší přípravky tedy máme nyní rozdělené na Pueri 1 pro prvňáčky, Pueri 2 pro druháčky a Pueri Horoměřice. A tohle všechno je takový jeden velký pytel, který společně koncertuje, ale zkoušky mají oddělené. A když máme před vystoupením, sejdeme se na jedné společné generální zkoušce všichni dohromady.“

Dokážete říct otevřeně rodičům, že na to jejich dítě nemá?

„Určitě, i takové případy jsou. Když přijdu do školky nebo do školy na nábor, děti mi zazpívají, třeba jen Skákal pes a to mi stačí k tomu, abych poznala, jestli se nám budou hodit, nebo ne. Bohužel se často setkávám, že třeba ani tuhle písničku děti neznají. Vytipuji si pár dětí, které mají bezvadný hlas, intonaci, rytmus. Děti dostanou informace pro rodiče, že byli vybráni. Ale hlásí se mi i rodiče, kteří jsou přesvědčeni, že by jejich dítě zpívat mělo, ale já o tom přesvědčená nejsem. Když slyším, že dítě nemá zdravý hlas, nebo absolutně nezopakuje tón a neudrží melodii, navrhnu rodičům, aby se zamysleli nad tím, co jiného by jejich dítě bavilo. Hodně dětí má také hlas poškozený různými alergiemi. Někdy se stává, že rodiče strašně moc chtějí, aby jejich dítě zpívalo, ale jeho to nebaví nebo mu to nejde a to opravdu pak nemá cenu, aby se ve sboru trápilo. Na druhou stranu obdivuji děti, které jsou cílevědomé a moc chtějí samy. Vzpomínám na chlapce, který poměrně dost dlouho patřil ve sboru mezi sotva průměrné zpěváky, měl problém udržet se v hlase. Působil tak, že ho sbor ani moc nebaví. Sešel se ale rok s rokem a dnes je z něj aktivní a nadšený zpěvák a sólista v koncertním sboru. Něco se v něm zlomilo a najednou začal chtít sám být dobrý.“

Zmínila jste soustředění, jezdíte pravidelně?

„Jezdíme pravidelně na poslední dva týdny v srpnu do areálu s chatkami ve Všechlapech, 40 km za Prahou.  Zkoušíme dopoledne i odpoledne a samozřejmě nesmí chybět táborová hra a fotbalový turnaj. Je to v podstatě tábor, s tím rozdílem, že se tady hodně zpívá. Moc nás pak těší, když od dětí slyšíme, že to byl ten nejlepší tábor, jaký zažily.“

Jaké máte rozložení hlasů?

„V Pueri 3, což je přípravka před koncertním sborem, začínáme s dvojhlasy a v koncertním sboru je pak klasické rozdělení hlasů – soprán, alt, tenor a bas. Když zpívají chlapci sami, tak je většinou rozdělení čtyřhlasé - 1. a 2. soprán, 1. a 2 alt. Chlapci mají zkoušky ve středu a společně s mužským sborem v pondělí. Když přijdou chlapci na společnou zkoušku poprvé a slyší za sebou ty mužské hlasy, jsou úplně jak u vytržení, zapomínají zpívat a poslouchají ten obrovský zvuk za sebou a uvědomují si, že jsou toho také součástí. To je obrovský motor, který kluky posouvá hodně dopředu.“

Jak Vás napadlo vést děti?

„Sama jsem jako dítě zpívala a chodila do hudebky. Na gymnázium jsem nastoupila s tím, že jednou budu dětská lékařka. Hudba ale nakonec zvítězila a ze mě není pediatr, ale pěvecký pedagog. Děti neléčím, ale učím zpívat. Dnes už je to 15 let. Během té doby jsem zvládla dvě mateřské dovolené a oba synové poměrně brzy začali projevovat určité pěvecké nadání, tak jsem je do Pueri zapsala. Mladší syn stále zpívá, starší už ne a dodnes toho lituji, obzvlášť když si uvědomím, kam všude se mohl se sborem podívat a co vše mohl zažít. Ať to bylo turné v Japonsku, Švédsku, pěvecká soutěž v Itálii, letos v dubnu byli Pueri pozváni do Israele, nebo účinkování v představeních Státní opery, natáčení do rozhlasu, televize, či sváteční atmosféra na vánočních koncertech. Je toho spousta a vše je pro děti velký zážitek. Sama jsem zpívala v dětském pěveckém sboru Radost a mám plno úžasných vzpomínek, když jsme jeli do Belgie, do tenkrát západního Německa, do Španělska nebo do Itálie, otevřel se nám úplně jiný svět. Vařili jsme na lihovém vařiči, starou Karosou jsme projeli celé Španělsko, večer jsme se oblékli do sborových šatů a vystoupili na jeviště, Španělé nám ve stoje aplaudovali, ten pocit je úžasný ještě dnes. A ty naše děti to zažívají stejně, vědí, že ta obrovská dřina má cenu a ty nádherné zážitky jim už nikdo nikdy nevezme.“

Co když by chtěl chlapec přejít z jiného sboru k vám?

„To samozřejmě může a nás to vždycky těší. Máme spoustu chlapců, kteří přestoupili z jiných dětských sborů. Hlavním důvodem je fakt, že ve většině sborů je převaha dívek a chlapci se v kolektivu trochu ztrácí a někdy se i stydí. U nás je čistě chlapecký kolektiv a třeba letní soustředění je tak i zaměřeno. U dětí, které jsou přirozeně talentované a nemají problém s intonací, je možné začít se sborovým zpěvem kdykoliv, ale jsou děti, které je potřeba vycvičit, protože nenasazují dobře tón a neudrží intonaci a tady platí čí dříve, tím lépe. A buď se časem intonace zlepší a dítě se do sboru začlení anebo to dítě nezvládne a ze sboru odejde. I to se stává. U chlapců je, vzhledem k mutaci, vhodné začít kolem šestého roku, aby se včas dostatečně vyzpíval a ten svůj „top hlas“ si ještě nějaký čas užil. Dětem vštěpuji, že ve sboru na každém jednom velmi záleží, že se nesmí spoléhat na souseda a pak se přidat. Sbor je sice kolektiv, ale každý člen je důležitý. Když si je každý jistý sám sebou, sbor pak úplně jinak zní.“

Jak jsou na tom Vaše děti?

„U hudby se snažím udržet oba své syny. Starší do sboru již sice nechodí, časově se mu křížily fotbalové tréninky a sborové zkoušky, ale hraje na trubku. Mladší kromě zpívání hraje na klavír a zatím zvládáme i fotbal. Myslím, že je velmi důležité, aby se dětem prostřednictvím mimoškolních aktivit rozšiřoval obzor, i když je to v současné době pro mnoho rodin finančně náročné. Jde ale o investici, která se rozhodně vyplatí. Nemám nic proti stále se zdokonalujícím a rozšiřujícím se informačním a komunikačním technologiím, ale když počítač dítě naprosto pohltí, je to velký problém. Pravda je, že tento stav je pro některé rodiče výhodný, dítě je u počítače většinou hodné, nemá žádné potřeby. Většina rodičů si problém uvědomuje, ale neví jak ho řešit. Počítač a internet jsou pro současné děti velký fenomén a myslím, že se na toto téma bude ještě hodně diskutovat. Je důležité, aby děti žily v reálném světě, uměly spolu osobně komunikovat, měly touhu se v něčem zdokonalovat, něco dokázat. A o to se ve sboru, či v hodinách individuální výuky v ZUŠ snažíme. Děti se učí disciplíně, kultivují se, učí se soustředěnosti a soustavnosti, když to ještě dělají s chutí, máme vyhráno.“