HOROMĚŘICE - „Dostala jsem se do skupiny zázračných lidí. Je to jedna osobnost vedle druhé. Mají zvláštním způsobem něco společného. Jsou to lidé, kteří mají druhým co dát, a hlavně chtějí rozdávat smích." Křehká, velmi skromná žena, herečka, majitelka umělecké agentury, maminka dvou malých dětí. K tomu všemu ještě zdravotní klaun. To je Jana Epikaridis.
Krok za krokem
Jana se narodila v Praze v roce 1975. Po absolvování gymnázia ve Špitálské ulici přišlo na řadu studium Vyšší odborné školy herecké v Praze. „Mými učiteli byli velikáni jako Nina Divíšková, Michal Pavlík, Jan Kačer a další a byla to opravdu škola,“ vzpomíná. „No a pak mi nabídlo angažmá Slezské divadlo Opava. Nerozmýšlela jsem se a odjela.“ Tam poznala svého muže a hereckého kolegu Petra Klimeše, jehož domovskou scénou je nyní Divadlo ABC. Po čase pocítili nutnost změny a tak se po 10 letech Janina působení v Opavě odstěhovali do Horoměřic. Mají dvě krásné zdravé děti – Rozárku a Kristiána.
Zdravotní klauni
„S projektem zdravotního klaunství jsem se poprvé setkala před čtyřmi lety,“ říká Jana. „Moc nesleduji televizi, ale ten den jsem z nějakého důvodu naladila stanici, kterou běžně nepouštím. Pamatuji si, že jsem seděla před obrazovkou s pusou dokořán,“ směje se při vzpomínce. „Bára Hrzánová, můj herecký vzor, vyprávěla o zdravotních klaunech. Mě to tak oslovilo, a najednou jsem si uvědomila, že to je to, co bych chtěla dělat. Ale současně jsem věděla, že na to nemám.“
Cesta k červenému nosu
„Jednou se objevila na internetu výzva, že zdravotní klauni přibírají nové posily do týmu,“ vrací se Jana o rok a půl zpět. Šla na konkurz v Ostravě a byla přesvědčená, že nemá šanci. „Aspoň uvidím, co se tam děje,“ řekla si tehdy. „Bylo nás tam asi 20 a musím říct, že to byl nejtěžší konkurz, jaký jsem kdy absolvovala. Ale zároveň nejvtipnější,“ dodává. „ Šest hodin bez jídla a skoro bez pití, mnozí si určitě sáhli až na samé dno, ale bylo to vtipné a přínosné.“ Za pár dní jí zavolal ředitel sdružení, Gary Edwards, a zval ji na workshop na Slovensko. „Pořád jsem nevěděla, zda mě vybrali. A on mi řekl, že volá jen těm, které vybere. Já jsem v tu chvíli byla nejšťastnější člověk na světě,“ říká dojatě. Následovala školení a hodiny příprav, aby i ona naplnila poslání klauna. „No a od té doby jsem zdravotní klaun.“
Zdravotní klaun je profesionální umělec. Očekává se od něj profesionalita v oboru, komediální a hudební talent, umění improvizace, trpělivost a hlavně vztah k dětem. Jejich posláním je humornou formou odreagovat malé pacienty od strachu, napětí či úzkosti, které jsou spojeny s pobytem v nemocnici. Podporují psychickou pohodu a tím dopomáhají ke zlepšení zdravotního stavu dětí. Jsou právem považováni za důležitou součást léčebného procesu na dětských odděleních téměř po celém světě. U nás tuto teorii rozvinul Američan Gary Edwards. Od roku 1976, kdy poprvé navštívil nemocnici v roli klauna, vyučuje a pomáhá rozvíjet projekty zaměřené na nemocniční klaunství po celém světě.
A jak to chodí v praxi?
„Chodíme do nemocnic ve dvojicích a snažíme se nejlépe vycítit atmosféru každého dítěte a jeho situaci tam. Pracujeme s každým zvlášť a to je krásné, protože mu v tu chvíli dáváme obrovskou důležitost a pozornost.“ Někdy si lidé si myslí, že klaun přijde do nemocnice, udělá tam nějakou legrácku, zažongluje a jde domů. Ale je to jinak. „Každému pacientovi je jinak, někdo je po chemoterapii, někdo těsně po operaci, někdo před operací. Jejich pocity jsou odlišné. Navíc mají svoje vnitřní světy a ty i jsou rozdílné. Pro někoho můžete lézt po zdi a pod postelí a dělat různé hlouposti, s jiným si jen povídáte, uděláte mu bublinky a je šťastný. „Je prostě důležité být otevřený a citlivě vycházet z dětí, rodičů a personálu. Nedávno jsem potkala holčičkou, která se nemohla smířit s operací a stavem po ní.A pak jsme s kolegyní zjistily, že jí voperovali kouzelné schopnosti, rázem začala čarovat, vše se jí pod rukama proměňovalo a ona získala úplně jiný vztah k faktu, že je po operaci. Pak za námi přišla maminka, která o klaunech četla, ale neuměla si přestavit, že se s nimi někdy potká a že pomůžou zrovna její holčičce.“
Děti klaunům bezmezně věří a moc se na ně těší
Návštěvy klaunů v nemocnicích jsou předem domluvené. „Pro mě bylo důležité si uvědomit, že tam nejdu jako máma ani teta, že nechodím děti uzdravit, ale že je přicházím jako klaun pobavit. A když se to podaří, je to to nejvíc, co jim můžu dát. My ani nevíme, co se mezi dětmi děje, když odejdeme. Ale jistě to má vliv na zlepšení stavu, hlavně psychického.“ Čas návštěvy je pro každé dítě individuální. „Když jsem poprvé viděla, jak klaunují kolegové, hluboce jsem se jim poklonila, neboť to byl famózní citlivý improvizační vtipný pobyt dvou lidí na oddělení. “ Děti upoutané dlouhodobě na lůžku se musí na něco těšit, a těšit se na klauny s červenými nosy je ideální řešení.
