Bože, jsem super máma. Sice to trvalo 36 let od narození prvního potomka, ale už je to skoro jisté, jsem fakt dobrá máma.
Přece když potkáte bezvadného mladého člověka, se smyslem pro humor a odpovědnost, tak to je určitě hlavně zásluha jeho rodičů, kteří ho tak dobře vychovali.
Když vidím svoje dospělé děti, tak nestačím nad tou mladou generací žasnout. Jsou skvělí, vzdělaní, zcestovalí, úspěšní. Mají bezva partnery a povolání, které je baví a uživí zároveň.
Jsou zodpovědní, sportují, třídí odpad a umí vařit. Také jsou poměrně ohleduplní ke svému okolí, zajímají se o současné dění, životní prostředí a přiměřeně i o politiku. Jezdí na návštěvy, volají, posílají zprávy s fotkami. Když jsme spolu máme si o čem povídat.
A teď, když u obou proběhly žádosti o ruku a svatby jsou na spadnutí, tak jsou téměř odstraněny i poslední vady na kráse (před žádostmi jsem se trochu bála, že jsem vychovala sobce a flundru).
Po všech těch letech neustálého pochybování o sobě samé a následně o svých rodičovských schopnostech, jsem se dočkala.
Já vím, že to nemusí být setrvalý stav. Že se na tom mém rodičovském vysvědčení v dalších letech může objevit nějaká ta nedostatečná, a i slovní hodnocení může být příkré.
Ale teď zrovna jsem máma na jedničku. A hodlám si ten pocit užít.
