Co Vám mám povídat, milá vnoučátka, chovat se ekologicky je těžké, a navíc je to otrava.

Asi je to přibývajícím věkem a taky tím, že vnoučata člověka donutí přemýšlet o budoucnosti trochu jinak. Tak nějak postupně mě začalo děsit to množství mikrotenových sáčků a plastových obalů, které si za týden nanosím domů.

Eko aktivisté, tak jak je znám ze zpráv a z televize, se chovají trochu jako blázni, ale něco na těch jejich pravdách je. Ve svém okolí nikoho, kdo by aktivně bojoval za životní prostředí nemám a proto věřím, že v osobní rovině jsou to obyčejní lidé, kteří se snaží chovat zodpovědně, především v osobní rovině a vlastním životním stylem.

Ani já nechci devastovat okolní prostředí víc, než je nezbytné nutné. Tak jsem si udělala plán ve stylu „kousek po kousku“. Tak za prvé kompost. Odvážení posekané trávy mi vždycky připadalo trochu divné, zvláště když na zahradě po dvou týdnech sucha trčelo nažloutlé strniště.

Manžel poměrně ochotně i když bez nadšení, na vzdáleném konci zahrady stloukl ohradu z prken a začal posekanou trávu dávat tam. Já se rozhodla přispívat bio odpadem. Jasně, že se mi na kompost nechtělo odnášet každou slupku od banánu, nebo zbytky po přípravě oběda. No nic, budu bio odpad dávat do misky na chodbě a zajdu to vysypat, až to naplním. Asi správně tušíte, jak to dopadlo, v chodbě je přeplněná mísa s bioodpadem a odnesu to, až když se kolem toho začnou rojit mušky. A dost často zuřím, protože lógr (prý je na kompost vynikající) se mi většinou podaří rozsypat všude kolem. Časem jsem práci s bioodpadem vylepšila o mezi úložiště ve stodole. Bio odpad sypu do plastové nádoby od barvy a na kompost to odvezu, až když to přepadává i ve stodole.

A když jsem si vyhledávala informace o zakládání kompostu a jeho blahodárnosti, tak jsem se nikde nedočetla, že doporučované přehazování kompostu je fakt dřina a shnilá tráva smrdí tak strašně, že jsem se u pokusu přeházet kompost pozvracela.

Pro boj s nadměrnou spotřebou plastů jsem si pořídila látkové sáčky na ovoce a zeleninu a plátěnou nákupní tašku. Většinou se je snažím nosit s sebou, ale ne pokaždé to vyjde. Nevím, jestli jsem tak blbá, zapomnětlivá nebo organizačně neschopná (nejspíš ode všeho trochu), ale dost často si u pokladny potupně kupuji jednorázovou igelitku a utěšuji se tím, že má nápis „vyrobeno z recyklovatelných plastů“.

A svoje eko snažení jsem završila tím, že jednou týdně nejedu do práce (kam dojíždím cca 20 kilometrů autem), ale pracuji z domu. Jenže jsem společenský člověk, bydlím na malé vesnici a když zůstanu doma, tak za celý den promluvím jen s poměrně mlčenlivým manželem, který se domů vrací až pozdě odpoledne.

No, jak říkám, chovat se ekologicky je dost otrava, ale kvůli vám vnoučátka, se budu snažit dál a pokusím se to vylepšovat.