Tři týdny na plicním, léčba za cca 160 tisíc a odvážela jsem tatínka z nemocnice domů. Jenže, co teď dál. Taťka je víceméně samostatný a pobyt ve své garsonce zvládne. Můj problém je jeho návrat k nezdravému životnímu stylu.
Mám vyčítat, vyhrožovat a poučovat, nebo se smířit s tím, že bude žít zřejmě kratší dobu, ale podle svého.
Když ležel taťka s Covidem v nemocnici, tak jsem se ho po týdnu, když už to začalo vypadat nadějně, ptala, jestli po propuštění z nemocnice půjde ke mně (samostatný pokoj, kuchyň, koupelna i bezbariérový přístup ve starším RD na malé vesnici) nebo to zvládne sám, ve své zakouřené garsonce v prvním patře okresního města.
Když připustil možnost, že ke mně, sevřelo se mi srdce. Panebože, je mu fakt zle, když volí moje komandování. Vždyť ví, že to bude samé nekuř, pojď na procházku a do místní hospůdky (tedy pardon klubu) mu taky nedovolím chodit. Takže, když se po propuštění z nemocnice dožadoval odvozu k sobě domu, brala jsem to jako dobré znamení.
Nakoupila jsem mu, navařila a první dva týdny jsem se pravidelně stavovala a lezla mu na nervy. Samozřejmě, že jsem předpokládala, že silné řeči, které vedl cestou domů z nemocnice o tom, jak je už vlastně bývalý kuřák, protože celé tři týdny nekouřil a ani na to nemá chuť, budou za pár dní pozapomenuty. Stejně tak povídání o tom, jak si uvědomuje nutnost každodenního pohybu, aby mu neodešla svalová hmota. A cvičně jsme probrali i rizika pití alkoholu u cukrovky a myopatie.
Ale je to marný, je to marný, je to marný.
A teď mě mrzí, když moje sestra (obvodní doktorka, která taťku nejdřív léčila doma a po dvou dnech odvezla do nemocnice) prožívá po návštěvě u taťky poměrně silné rozčarování. Nejen, že ho zastihla v zakouřeném bytě, s očima rozjařenýma alkoholem, ale navíc se ji snažil nalhat, že nový mobil, který mu dala k narozeninám mu nepočítá kroky, protože ho nosí v batohu.
A tak se to ve mě pere, na jedné straně uznávám, že můj táta netrpí senilitou, je schopný se o sebe víceméně postarat, je s ním legrace a má právo na svůj život podle svých představ. Na druhou stranu si uvědomuji, že umatlané nádobí, omezená hybnost a koupený knedlík s prorostlým vepřovým, které si uvaří na tři dny dopředu, nejsou ideální stav.
Zatím jsme se prohádali ke kompromisu, teda hádala jsem se jen já, taťka se moudře usmíval a pak už naštvaně mlčel a většinu mých dobře míněných návrhů tvrdohlavě odmítl. Takže, od zítřka začne chodit na obědy na cca 700 metrů vzdálené obchodní učiliště, obědy budu platit já a on tam laskavě každý den dojde. Snad mu tam bude chutnat.
