Taťka má Covid a já jsem blbá.

Když jsem volala taťkovi, abych se domluvila na nedělní návštěvu, tak jsem se zeptala, jak se má. Odpověď, že málem nedošel z obchodu, když šel pro minerálky, mě  nevarovala. Je vedro a minerálky jsou těžké i v tašce na kolečkách.

Když jsem se v neděli přijela k taťkovi, tak jsem hned viděla, že je bledý a vypadá unaveně. Prý ho dva dny strašně bolelo v krku a má zaraženou rýmu. Vedena šestým smyslem, v tu chvíli zatelefonovala moje sestra (obvodní lékařka s dlouholetou interní praxí). „Hele ségra, taťka je nemocný“, povídám. „Ty vole, ségra, von má Covid“ odpověděla sestra. Takže jsem jela do lékárny, a vrátila jsem se už v respirátoru a s testem. Ta druhá čárka, označující pozitivitu tam byla okamžitě.

Zbaběle jsem opustila taťkův byt a naše obvodní lékařka už chystala vše potřebné a vyrážela na cestu. Na informaci o jeho zdravotním stavu jsem si musela dvě hodiny počkat. CRP vysoké, zápalem plic si je jistá, lagevrio a kortikosteroidy nasazené, přivezla oxygenerátor, ten  mu uleví.

V pondělí ráno, když jsme mu vezli polévku a ovoce vypadal taťka lépe a veseleji, teda aspoň pohledově ode dveří.  Bohužel, večerní vizita naší milé paní obvodní doktorky, ukázala klinické zhoršení a taťku rovnou odvezla do nemocnice. Teď leží na plicním oddělení s oboustranným zápalem plic a podstupuje intenzivní léčbu.

A já zpytuji svědomí. Proč jsem se v pátek víc nevyptávala? Proč jsem se nezajela na taťku podívat už v sobotu? Mohlo mě napadnout, že se nakazil Covidem i když skoro nikam nechodí? Promluvila jsem s ním někdy důrazně na téma nebezpečí obezity? Teda kromě vtípků o nepřidávání si dortu na rodinných oslavách. Ale mě by taky štvalo, kdyby mi moje děti říkaly, jak mám jíst a co mám dělat pro své zdraví. Jsem dospělá, ne.

Řeči o Covidu už nikoho nebaví a každý si to musí v hlavě srovnat sám. Jestli se naočkuje, bude nosit respirátor, nebo změní životní styl na zdravější. A my, hodně velké děti, musíme pořád myslet i na svoje pětasedmdesátileté, tlusté tatínky, kteří se rádi napijí, kromě cukrovky mají i pár dalších nemocí a baví je kouřit a koukat na televizi. Mají silné řeči o tom, že co se mám stát, tak se stane, ale když odjíždějí do nemocnice, tak vidíte (i přes slzy), že by se moc chtěli vrátit domů.

Ať už v televizi straší Covidem od rána do večera, nebo je už rozvolněno a Covid je prostě běžné virové onemocnění, tak pořád je to jen a jen na každém z nás.

Jo a už vím, jak se taťka nakazil. Cestou k doktorovi (protože jí fakt není dobře) se k němu na kafe stavila kamarádka.