Kancelářský život po padesátce, mluvit o Covidu je v kanceláři tabu.

Do kanceláře chodíme pracovat, a ne se vypovídat. V rámci firemní kultury se oslovujeme křestním jménem, ale vykáme si.  Mluvíme o jídle a o počasí, témata covid, válka a Ukrajinci fakt nejsou nekonfliktní náměty k povídání.

Nikdy nezapomenu na kolegyni Aničku z mého prvního zaměstnání ve škole. Mě bylo dvacet, Aničce přes padesát. Já neměla s kolegyněmi o čem mluvit. Anička měla 4 více či méně dospělé děti a pár vnoučat. Její každodenní vyprávění o členech její rodiny jsme milovala, časem jsem se v nich orientovala a chtěla jsem znát novinky o jejích studiích, zaměstnáních a rodinách.

Teď nás je v kanceláři deset. Svobodní kolegové mluví málo a o sobě vůbec ne. Maminky malých dětí mají pochopitelná témata, školky, logopedie, besídky, první třída, hlídaní, kroužky, vysvědčení, babičky, prázdniny.

Témata vhodná k rozhovoru, jsou samozřejmě hlavně ta pracovní. Ale kdo dokáže osm hodin intenzivně pracovat, aniž by mu myšlenka nezabloudila mimo pracovní tématiku. Neutrální a oblíbená témata jsou počasí a jídlo. Překvapilo mě, jak se někteří mladší kolegové orientují v gastronomii a kolik informací mají o tom co a kde se v okolí vaří. Musím obdivovat, jak cestování a year off, vylepší nejen angličtinu a zeměpisné znalosti, ale zbystří i chuťové buňky.

Co naopak neobdivuji, je skutečnost, že nedokážeme vyslechnout jiný názor, než je ten náš, bez negativních emocí. A nikdy jsem si to tak palčivě neuvědomovala, jako když se mluví o covidu (a teď bohužel i o válce).

 Považuji za přirozené, že můj názor na covid je ovlivněný mým věkem, zkušenostmi s nemocí ve vlastní rodině, a hlavně mojí obvodní superlékařkou (a to super tam není proto, že je to moje sestra). Vždycky jsem si myslela, že je skvělá, ale pochopte, že důvěřovat mladší sestře nemůžete, ani když má čtyři atestace. Ale když jsem sledovala boj obvoďáka s Covidem v jejím podání (což znamenalo ochranný oblek, maska, štít a návštěvy u pacientů, v práci od rána do večera, nákup kyslíkových koncentrátorů, …), tak se důvěra o obdiv dostavily.

Takže očkování proti covidu jsem pro sebe vyhodnotila jako menší riziko než případné onemocnění, ale chápala jsem, že zdraví a mladí kolegové to vidí jinak. Jen mě nenapadlo, že v tomhle případě musí být vždycky někdo za blbce. Ať už jako ovce, která slepě podlehla propagandě, bez ohledu na možné následky očkování a není divu, když se za normálních okolností cpete brufenem, jen proto, že Vás bolí hlava.  Nebo jako nezodpovědný probuzenec, který se asi bude léčit odvary a silou vůle a věří tomu, že ho při očkování očipují, následně ho detekují mimozemšťani anebo se mu aspoň změní DNA.

Domnívala jsem se, že rozhovor je formou vzájemné prezentace názorů. Ale v kanceláři lépe zvládáme diskusi, která následuje po prezentaci v PowerPointu, než tu u kávy. To jsme věcní, připouštíme, že náš názor nemusí být ten jediný správný a nepoužíváme nevhodnou gestikulaci (ani neobracíme oči v sloup).

Takže jako typ pro konverzaci s de facto cizími lidmi, se kterými trávíte většinu svého života, doporučuji „My Cooking Diary“. Ta Katka má fakt prima recepty a ať už budete diskutovat o koření anebo hájit českou kuchyni, pořád je tu šance na win-win zakončení obědové přestávky.