Slyšíme to všude kolem, píše se o tom, někteří i diskutují. Distanční výuka - co způsobila, jaké má klady, jaké zápory. A co převažuje. Někteří chválí, že žáci využili možnost naučit se lépe pracovat s technikou.
A také se prý naučili smysluplně využívat čas. A naučili se samostatnosti. A plánování. A tohle je vlastně výuka budoucnosti - možná ani nebudeme potřebovat školy, děti se mohou učit přes počítače i nadále, hlavně ty větší.
No - nevím nevím. Čerpám z vlastní zkušenosti učitelky na základní škole.
Byly napáchány nenapravitelné škody, obávám se.
Ještě na podzim i vloni na jaře se děti z distanční výuky těšily do školy. Ne všechny, ale většina určitě. Byly nadšené, že zase vidí své kamarády, některé viděly rády i své učitele. Byly ve škole většinou veselé, tak nějak ožily, byla s nimi legrace a člověk - učitel pookřál.
Teď - v podstatě po roce distanční výuky je situace naprosto odlišná. Na můj dotaz, kdo se těšil do školy, odpovídali ve třídě tak dva žáci, že oni vcelku ano. Ostatní by dali přednost tomu být zase doma. Děti - ptala jsem se žáků na II. stupni i páťáků - zlenivěly, jsou apatické, pohodlné, do ničeho se jim nechce,
Žáci devátých tříd si hromadně stěžují na obtížnost příjímacích zkoušek, zejména matematika byla prostě masakr, v češtině se alespoň dalo tipovat. Mou námitku, že mají dvě šance a platí ta s lepším výsledkem, takže jsou ve výhodě, rozhodně jako výhodu nechápou. Na můj dotaz, zda tedy bylo u přijímacích zkoušek něco, co ve škole nebrali nebo dostatečně neprocvičili, odpovídají záporně. Všechno procvičili - ale je to nespravedlivé, byli nervózní, měli trému, zkoušky se vůbec neměly konat, protože to žáci měli těžké vzhledem k distanční výuce. A co takhle - že byste to naopak měli lehčí, protože jste měli mnohem více času, než bývá zvykem? Tváří se nechápavě.
Ostatní děti se svěřují, že doufaly, že už v letošním školním roce do školy nepřijdou. Doma je líp - nemusejí se převlékat, většinou si mohou pospat, během učení se dá jíst, prozrazují, že i hrát hry, fajn se píšou písemky, dá se opisovat nebo hledat odpovědi.
Vadilo vám, že jste nemohli chodit ven? - Ne.
Ale nemohli jste se hýbat, pohyb byl zpočátku zakázán. - Nevadí.
Kroužky se ještě nemohou konat. - Nevadí.
Naprostá většina žáků také přiznává, že už do kroužků chodit nebude, dá se žit i bez toho - jak řekl jeden žák sedmé třídy.
Takhle je to přece lepší, děcka. Ráno se obléknete, jdete do školy, cestou potkáváte kamarády.
Nás do školy vozí rodiče.
A to je pravda, rodiče se ani u nás na venkově nezbavili zvyku vozit děti do školy autem.
Paní ředitelko, myslíte, že Covid znovu zaútočí?
Doufám, že ne.
Anketa - žáci, zvedněte ruku vy, kdo se těšíte, že Covid skončí a budeme zase žít úplně normálně, tak jako kdysi.
Jedenáct rukou nahoře - některé váhavě, ale i tak.
Z dvaceti přítomných, takže vlastně většina.
Díky Bohu i za to.
