Poprvé jsem se s tím rozporem setkala v první třídě. Soudružka učitelka nám vyprávěla o válce a ptala se, zda například některý náš děda v ní nebojoval. A pokud ano, ať doneseme do školy fotografii, jestli nějakou máme.
Jistěže jsme měli. Jenže soudružku nějak zapomněli informovat, kde že se to ocitla. Byla totiž na Hlučínsku. Rodičům jsem nic neřekla a do školy horlivě donesla fotku dědy v parádní uriformě německého důstojníka, dědovi to na ní v té brigadýrce fakt slušelo. Soudružka nevěřila vlastním očím.
Naši předkové totiž bojovali ve válce všichni. Jenže jaksi na té nesprávné straně.
Takže když se ve škole mluvilo o tom, jak jsme ve válce zvítězili, nebylo to zcela přesné. A když ve škole oslavovali naše osvoboditele - Rudou armádu a velebili Rusy a vše sovětské, my věděli své. "Něco tak primitivního, jako byl život Rusů v Rusku, jsem v životě neviděl," vyprávěl mi soused, který prošel ruskou frontou. "Od těch se rozhodně nemáme co učit. Neznali ani skříně."
Ve škole říkali zcela něco jiného. Sovětský svaz - náš vzor. V mé dětské duši vládl zmatek.
Teprve později jsem si uvědomovala, jak cenné jsou ty vzpomínky. Vzpomínky přímých pamětníků a účastníků té doby. A jak řekl jiný soused - "My jsme tehdy sice neoslavovali vítězství, ale konec války ano. A byla to neskutečná úleva."
Onen děda, kterého jsem už bohužel nezažila, přišel o obě nohy v krutém ruském mrazu, když ho v noci nevystřídali na hlídce, protože přícházející kamarádi byli zastřeleni. Dědovi do rána nohy promrzly tak, že mu je pak amputovali.
Jiná vyprávění jsem slyšela na vlastní uši. I když, oni vyprávěli jen sporadicky. Stručně. A dost neradi.
Prastrýc dobýval Stalingrad a omezil se na suché konstatování, že své přežití považuje za zázrak. Slíbil Bohu, že pokud přežije, nikdy už nevynechá nedělní mši. Nevynechal.,
Tchán dobýval Moskvu. Postup tam byl až zázračně rychlý, vyprávěl. Proti nám bojovali staří, unavení vojáci. Ale pak před Moskvou přišli mladí Rusi v bílých uniformách, byla šílená zima, my neměli zimní výstroj - hnali nás sviňským krokem. Držel jsem se koňského ocasu a klouzal na zmrzlé půdě, tak jsem se dostal do bezpečí.
Jeden strýc narukoval v 17 letech a dostal se velmi brzy do amerického zajetí, což byla podle jeho slov životní výhra. Později mi ukázal dokument, který při propuštění podepsal. Stálo tam, že o poměrech v zajetí nesmí nikdy s nikým mluvit. Anglicky. Nerozuměl ani slovo.
Další strýc narukoval dokonce ještě o rok dříve, bylo mu 16, účastnil se bojů o Ostravu a tam také skončil v zajetí. Tom ruském. Podařilo se mu uprchnout, když je Rusové donutili hnát stáda ukradeného dobytka směrem na východ, do Sovětského svazu.
Další strýc bojoval na západní frontě a do smrti vzpomínal na Paříž, jak tam bylo krásně. Ale také vzpomínal, jak jej nechtěla komunistická hlídka pustit domů do rodné vesnice, když se vracel z války. Prý že je německý voják. No to byl. Jako všichni tady.
Jeden ze sousedů se účastnil bojů v Normandii - a řikal, že to byla čirá beznaděj, dívat se na ty nekončící řady vojáků, kteří přicházeli od moře.
Paní učitelka tehdy vzala mou fotografii dědečka a šla s ní do ředitelny. Soudruh ředitel byl sice komunista, ale obeznámen s poměry. Takže jí asi leccos vysvětlil. Fotku mi pak vrátila a řekla, že už ji nemám nikdy nosit do školy.
Nidko jiný fotku tehdy nepřinesl. Děti se totiž doma zeptaly rodičů a ti jim to rozhodně nedoporučili.
Tu dědovu fotografii ještě mám. Dnes bych mu položila spousty otázek. I všem ostatním. Jenže není komu. Nikdo z nich už nežije.
