Dnes - 10. 11. by se pan Miroslav Horníček dožil 95 let. Nu, nedožil se. Ale zapomenut by být neměl, a to z několika důvodů.
Především - byl to člověk neuvěřitelného improvizačního talentu, člověk posedlý herectvím. Vzdal se zajištěné dráhy úředníka a šel k divadlu. Dotáhl to daleko - až do Národního. A právě tam ho viděl Jan Werich, kterému chyběl Voskovec. A vzniklo nové herecké duo - Werich - Horníček. Podle pamětníků i dochovaných záznamů o nic horší než to původní. A tak Horníček jako Werichův partner vstoupil mezi pány herce.
S výše uvedeným souvisí již zmíněný talent improvizace. Horníček exceloval tam, kde ho mohl uplatnit. Vznikl například legendární Tvrďák - představení pro dva - Horníček a Kopecký, záznam bohužel neexistuje, úspěch to ale byl veliký. A ještě větší, dá se říci enormní úspěch, a to celosvětově, sklidil na světové výstavě v Torontu Kioautomat, zcela nový vynález, kdy diváci mohli sami určovat děj příběhu - a moderoval pan Horníček!
Jako herec také exceloval v rovněž již legendárním seriálu Byli jednou dva písaři - herecky se zcela rovná partnerovi panu Sovákovi, jejich výstupy spočívají nasouznění a opět improvizaci. O profesionalitě pana Horníčka navíc svědčí skutečnost, že byl schopen seriál dokončit, i když během jeho natáčení tragicky zahynul jeho jediný syn.
Miroslav Horníček byl ale také výborný spisovatel. Jeho knihy i divadelní hry předkládaly čtenářům laskavý humor s inteligentní pointou a neotřelým pohledem na svět. Namátkou - naučil mít rád Mariánské Lázně v červnu a Ćerven v Mariánských Lázních, podal nevšední pohled na francouzskou Provence, přiměl chodce podívat se za chůze občas vzhůru, protože na domech jsou k vidění sochy a ozdoby. Nejlepší Horníčkovou knihou ale zřejmě zůstanou Dobře utajené housle s úžanými hláškami typu "budu prvním člověkem, který bude vylízán ze světa" - to když ho napadl veliký pes, nebo s krásným vysvětlením, proč muži při odchodu čekají na ženy, které stále nejsou hotové - protože "maminka si potřebuje zahrát na dobře utajené housle, aby to nikdo neslyšel".
Závěrem jsem si nechala to nejlepší - televizní Hovory H. Byla jsem příliš malá, když je vysílali, ale pamatuji si, jak je rodiče hltali. Pan Horníček zde nasadil vysokou laťku všem následujícím talkshow jednoho muže, laťku - troufám si říci - dodnes nepřekonanou. Možná nepřekonatelnou? Jeho brilantní improvizační umění tu dosáhlo vrcholu - odpovídal na otázky kladené publikem s vtipem, nadsázkou, moudrostí. Za všechny jen jeden příklad: Odpovězte mi otázkou! - Rád, zeptáte-li se odpovědí.
A teď to malinko osobní: literární a dramatická tvorba pana Horníčka byla tématem mé diplomové práce (dávno tomu, rok 1985). Ale již předtím - okouzlena tvorbou tohoto umělce - navázala jsem s ním písemný kontakt. Nedopisovali jsme si nijak pravidelně ani příliš často, ale jeden dva dopisy ročně to byly. Dnes je chovám jako relikvie, včetně jeho originálního blahopřání k mé svatbě. Dnes mě trochu mrzí, že jsem ho neoslovila osobně, ačkoli jsem několikrát seděla v publiku - a on bavil jeviště svou improvizací. Netroufala jsem si, nechtěla jsem obtěžovat. A tak jsem pak navštívila až jeho hrob v Kytlici.
Ale mám všechny jeho knihy, znám všechny jeho divadelní hry - a mám ty dopisy.
A spoustu výpisků z jeho děl, protože jeho myšlenky stojí za to - a jsou nadčasové.
Za všechny: Je dobré pobýt s kýmkoli, kdo umí cokoli.
Díky, pane Horníčku.
