Výroční vládní bilancování (subjektivní, samozřejmě)

Tak už je tomu rok, co dle vůle voličů premiér uvážlivě vybral a prezident blahosklonně jmenoval vládu. Jaká je po roce činnosti?

Někteří členové jsou téměř neviditelní, jiní se zviditelňují snad až příliš, někteří se snaží a někteří se snaží zbytečně.

Premiér Bohuslav Sobotka - jak si nelze nepovšimnout - je tak korektně úřednický typ, že je ho člověku až líto. Bez charismatu prostě není vůdce. Nelze mu vytýkat, ale nelze ani chválit.Člověk by ani nevěřil, že si Slávek nakradl na byt.  Plusem snad je, že už nemá rovnátka.

Andrej Babiš - toto téměř marťanské zjevení politické scény se jako ministr financí ohání úspěchy v šetření, ale možná i kvůli jeho chabé češtině mu to zatím věří málokdo. Jeho hlavní snahou je přesvědčit národ, že není politikem - což je úkol při jeho funkci nesplnitelný, nicméně on mu věnuje veškeré síly a soustředění. Veď hej, Andrejko, voľako sa to podarí, boha jeho.

Pavel Bělohrádek jako klidná síla stojí v pozadí a do popředí nechce. Ostatně má na starosti vědu a výzkum - a to musí být neskutečná denodenní dřina, to uřídit. Jen spočítat, kolik je v této zemi vědců a výzkumníků.

Lubomír Zaorálek se ocitl ve funkci ministra zahraničí v ne zrovna lehké mezinárodní situaci. Zřejmě i proto většinou působí jako krysa zahnaná do kouta - a pak je třeba útočit a nedat se zastrašit. To je asi důvod těch věčných výpadů a bezkoncepčnosti a nejistoty. Věčná škoda, že nelze jednoduše prohlásti - jako tomu bylo kdysi - že osou zla jsou USA a všechny kapitalistické státy západně od nás. Teď aby člověk pořád lavíroval.

Martin Stropnický působí v tomto spolku většinou jako jeden z mála profesionálů, ačkoli ani on to nemá lehké. Vážnost mu navíc ubírá image herce, kterou jen tak nehodlá opustit, a poněkud diskutabilní rodinné zázemí. Snahu mu ale nelze upřít. Ostatně na vojně snad kdysi byl, tak ví, do čeho šel.

Milan Chovanec jako ministr vnitra vyvíjí neustálé úsilí přesvědčit národ, že se nemáme čeho bát. Navzdory hrozbám teroristů, strachu z imigrantů či překvapivých kauz typu zasílání jedu vrcholným politikům nás vždy s klidným výrazem ujišťuje, že je vše pod kontrolou. Tak snad ví, o čem je řeč. Trochu na něm totiž ulpívá stín bezcharakterního a tudíž nedůvěryhodného pučisty. Rozhodně mu ale nelze upřít výdrž a vůli - vždyť zhubl víc, než váží sám premiér.

Jan Mládek ve své funkci ministra průmyslu zřejmě ze všeho nejvíce zažívá údiv, že soukromý sektor v této zemi stále existuje. A funguje. Navzdory veškeré jeho snaze.

Dan Ťok je ve funkci ministra dopravy velmi krátce, asi se sám diví, do čeho že se to pustil. Snad bude jeho krátké úderné jméno zárukou razance při řešení všech dopravních problémů této země. A že jich je! Tak snad do toho ťukne, ne že to jen naťukne.

Marian Jurečka - další klidná síla této vlády, člověk, který se celou svou podstatou hodí do zemědělství a bodrého venkova. Zatím se snaží především zviditelňovat v reklamách, tak snad zbývá čas i na jinou práci.

Svatopluk Němeček je ve svém zdravotnictví jako doma a je uvěřitelný a důvěryhodný především jako lékař. Jinak nám zrušil třicetikorunové poplatky a tvářil se u toho, že by je raději platil za nás všechny. Jenže volební sliby jsou holt volební sliby. Teď jen je třeba tento nesmysl nějak vykompenzovat, aby to volič nepoznal.

Marcel Chládek se jako ministr školství snaží o náročnější maturity a jednotné přijímací zkoušky - a sklízí za to náležitou kritiku. Nelze mu upřít snahu o alespoň jakési řešení stavu našeho školství, kde lze získat maturitu téměř zadarmo, na střední i vysoké školy je možno se dostat bez přijímacích zkoušek a učitelé, ti nositelé vzdělání, se bouří, když sami mají také nějaké mít.

Jiří Dienstbier je ministrem pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu. Při takto označeném rezortu je člověk jistě strachy bez sebe, aby vyvinul nějakou aktivitu, takže se zviditelňuje pokusy o různé náhrady za různá rádoby strádání a vyjadřuje se k čemukoli, co byť jen vzdáleně prošlo kolem tématiky blízké tématice jeho rezortu. Prvním úkolem pana ministra jistě bylo naučit se, jak se jeho rezort nazývá.

Daniel Hermann jako ministr kultury - kdo nic nedělá, nic nepokazí, že? Každopádně je to úleva po neuvěřitelném, byť krátkém působení minulého ministra kultury.

Richard Brabec je ministrem životního prostředí. Věděli jste to? Bingo! Trefa. Možná i něco dělá.

Závěrem se podívejme na ženy:

Karla Šlechtová je ministryní pro místní rozvoj, což v praxi znamená, že je u rozdělování dotací z Evropské unie, a to prý umí. Tak fajn. Zřejmě se už také dověděla, že parlament je tu odjakživa proto, aby se v něm řečnilo. A také už se učesala. Takže vše v pořádku. Místa se mohou rozvíjet.

Helena Válková má na starosti těžký rezort spravedlnosti. A při známé složitosti našich zákonů, kdy i právníci často tápou v jejich výkladu, má člověk pocit, že bychom měli tuto dámu nechat žit. Ať si tak nějak v tichosti přežívá, stejně zmůže máloco. Člověku je jí někdy až líto.

Nu a paní Michaela Marksová jako ministryně práce a sociálních věcí je dámou na svém místě a se správným příjmením. Jen by tam mělo být uprotřed x. Každopádně veškerá snaha této dámy je pomáhat převážně těm, kdo to nepotřebují. Její práce je zřejmě i jejím koníčkem. Vypadá vždy tak zaníceně, až se oči orosí, když nám vysvětluje, kdo zase potřebuje naše peníze.

Michal Kocáb měl prostě pravdu. Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží.