Neznali jsme ho. Nebudeme si lhát. Prostě u nás na moravském venkově jeho činy zůstaly dlouho neznámé. Sem tam jakýsi náznak byl - zakázané stanice Svobodná Evropa i Hlas Ameriky jej zmiňovaly.
Jenže i tak zůstal jen jedním z řady disidentů, kteří sváděli svůj marný boj - alespoń tak to tehdy připadalo. Byl jedním z politických vězňů a samotný fakt, že nějaké máme, vyvolával skřípění zubů.
A pak se vynořil. Nejen že byl také významným dramatikem, ale především neuvěřitelně lidským člověkem, který v té nadšené i zjitřené době věděl, jak na to. Jeho myšlenky měly hlavu a patu. Působil křehce až zranitelně s tím plachým úsměvem a poněkud trhavými pohyby, ale dovedl strhnout davy. Od něj jsme slyšeli, že je nutné hájit demokracii a svobodu projevu a že i když s někým nesouhlasíme, máme hájit jeho právo vyslovovat svůj názor. Pozvedl sebevědomí Ćechů po té šedé a ubíjející době jako nikdo jiný.
A nikdo jiný se tehdy nemohl stát prezidentem.
Po té nevýraznosti jeho předchůdců působil až pohádkově. Zažila jsem před ním jako dítě prezidenta Novotného, ten nám visel ve třídách a působil dojmem, že tam nebude nikdy viset nikdo jiný. Pak příšlo Pražské jaro a rodiče vkládali naděje do prezidenta Svobody, takže jako dítě jsem i já v tomto generálovi viděla naději. Měli jsme dojem, že je statečný a rázný. Nebyl. Po něm přišel Gustav Husák a opět pocit věčnosti, podobně jako u Novotného. Jeho novoroční projevy se staly téměř folklórem a tečkou za silvestrovským veselím. Člověku ho bylo skoro líto, jak se tou svou česko-slovenštinou snažil vyvolat dojem, že je vše v pořádku. Bohužel byly na těch jeho projevech jediným zajímavým momentem tikající hodiny v pozadí.
A pak přišel Havel a v prvním projevu nám sdělil, že naše země nevzkvétá, a dojal národ téměř k slzám. Pozvedl naše hlavy a Češi se převelice jeho zásluhou přestali stydět ve světě, dokonce byli jati jakousi národní hrdostí.
Později jsme mu vyčítali mnohé - měkkost vůči komunistům, některá zákulisní ujednání, špatný odhad v určitých politicích i ne příliš jasný postoj v období dělení státu. Mnohé ženy také nelibě nesly jeho slabost pro jejich vlastní pohlaví. Byl to prostě také jen člověk.
A pak poněkud ustoupil do pozadí, ale ta jistota, že stále je, byla v podvědomí.
Já osobně jsem například dokončovala cukroví, když v televizi řekli, že umřel. S rukama od krému jsem to oznámila manželovi a dívali jsme se na sebe a cítili smutek a úžas a nevěřili, že to je pravda. Václav Havel zemřel a s ním zemřelo i cosi v nás. Možná jsme podvědomě cítili, že s ním odchází velká osobnost, vlastně nenahraditelná a neopakovatelná.
A cítili to tak mnozí, o čemž svědčí účast na jeho pohřbu i všech pietních akcích.
Jak velmi nám bude chybět, to jsme si tehdy - před pěti lety - asi neuvědomovali.
Ale chybí. Citelně.
Čest jeho památce.
