Byla jsem týden v Itálii - a za celou tu dobu se v tamní televizi neobjevila jediná zpráva o Česku nebo z Česka. Možná je to i dobře, že se nic tak převratného u nás doma nedělo. Italy jsme prostě nezajímali.
Jejich zprávy se týkaly především tří témat - migrace, která se jich přímo bytostně dotýká a kterou shrnují především v číslech - kolik migrantů opět přišlo a kolik to bude Italy stát. Dále řešili skandál Volkswagenu - a trochu uštěpačně korektnost a příslovečnou pečlivost Němců. A do třetice se chlubili svým "papa Francesco" - tedy papežem Františkem, který cestoval a dle Italů přinášel světlo a naději všude, kam přišel.
Chci-li li vytknout události, které se zatím děly tady u nás, v mé rodné zemi, mohu také zmínit tři. Pominu ovšem strach Čechů z migrantů, strach, který stále až skoro hystericky stoupá, ačkoli většina Čechů žádného migranta zatím na vlastní oči neviděla.
První událost, jež mne zaujala - a to i proto, že jsem profesí pedagog - je záměr, či řekněme nápad Ministerstva školství a mnoha zasvěcených odborníků zrušit praktické školy a integrovat všechny různě postižené děti do základních škol. Takže postižené děti s pomocí asistentů všeho druhu budou sedět v běžných třídách a učit se s běžnými dětmi. Nápad na první pohled možná bohulibý, leč v praxi z velké části naprosto nesmyslný a téměř neproveditelný. Především by si ti, kteří ho prosazují či prosadili, měli zkusit zajít do běžné třídy základní školy, posadit tam i jedno až pět postižených dětí s asistenty - a zkusit něco naučit. Je to v podstatě neuskutečnitelné tak, aby některá skupina dětí nebyla zanedbána. Výuka se buď přizpůsobí postiženým, čímž se budou v lepším případě nudit, v běžném budou zlobit ostatní děti. Pokusí-li se učitel učit většinu, postižení asistent neasistent nebudou stačit. Učitel samozřejmě může zkusit skupinovou výuku, tedy rozdělit děti do různých skupinek a určit každé samostatný úkol a pak kontrolovat. Leč toto rozhodně nelze vždy a nutně povede k postupné rezignaci (v lepším případě) nebo k zešílení učitele. Samostatnou kapitolu tvoří asistenti, kteří jsou ve třídě nutně rušivým elementem, ať se snaží sebevíc - nemluvě o tom, že mnozí z nich svou úlohu nepochopili zcela optimálně a namísto pomoci při výuce se snaží za každou cenu pomáhat svým svěřencům i ostatním dětem ve třídě například napovídáním. Integrace postižených dětí je samozřejmě možná v ojedinělých případech, ale rozhodně ne plošně. Navíc jako bychom zapomínali na skutečnost, že ve třídě máme například také nadané děti - kdo se ujme těch? Věnujeme se natolik různě postiženým, zlobícím, pomalým - že na ty nadané zapomínáme. Možná by ministerstvo mohlo zvážít alternativu, že by osobního asistena dostaly také nadané děti - aby se jim konečně měl čas ve výuce někdo věnovat.
Mnohem lepším řešením při snaze včlenit i postižené děti do výuky a ukázat tak těm zdravým, že na světě jsou i "jiní" lidé, by bylo vyučovat děti postižené i nepostižené jen v některých hodinách - mohly by třeba společně kreslit, zpívat apod. Integrovat všechny různě postižené děti zavání snahou o znovuzavedení hesla - jsme všichni stejní. To už tady bylo - soudruzi se nám to snažili namluvit (byť ti o postižené nejevili zvláštní zájem). Všichni ale stejní nejsme a nemůžeme se tedy ani společně učit témuž. To je prostě život.
Druhou zajímavou událostí probíhající zde minulý týden bylo tzv. otvírání obálky kancléřem Mynářem. Neuvěřitelné napětí nakonec kancléř utnul, když obálku otevřel a prověrku nedostal. Nicméně tento statečný, přímý a čestný muž se jen tak nedá a jistě se bude odvolávat, až dojde na boží súd. A hin sa hukáže, zda je pan kancléř prověrkyhodný či nikoli. Samozřejmě že všichni víme, že nikoli - leč co do toho má co mluvit takový plebs z podhradí, že. On to náš pan velkomožný nejvyšší a jeho kancléř vědí nejlépe a jsou to navíc muži, kteří vždycky drží poslední slovo.
No a tou třetí událostí byly ony červené trenky. Člověk se zasmál jednak tomu nápadu, jednak snadnosti realizace (hradní střáž se zřejmě drží hesla "jaký pán, takový kmán") a do třetice pobavila slova pana Ovčáčka o znevažování a neúctě - jako by mohlo být zneváženo něco, co žádnou vážnost nemá, jako by mohlo dojít k neúctě tam, kde žádná úcta není na místě.
Jen škoda, že ty trenky nebyly pana Mynáře.
