Německo slavilo 25. výročí svého sjednocení a slavilo se pochopitelně především v kdysi zrůdně rozděleném Berlíně. U té zdi jsem kdysi stála.
Jako středoškoloačka - a kamarádka mě chtěla vyfotit. Přímo u Brandenburské brány. Stáli tam ruští - tedy tehdy sovětští vojáci a nevšímali si nás. Nebo to aspoň nedávali najevo. To vojáci NDR, Německé demokratické republiky, nám ve focení zabránili. Chtěli nám zabavit fotoaparát, který tehdy měl pro nás nevýslovnou cenu. Nějak se mi podařilo je přemluvit, ať to nedělají. Možná je přesvědčila má školácká němčina, možná vizáž mladého děvčete. Každopádně jeden z vojáků se ke mně naklonil a vážně řekl: "Jste úplně pitomé, holky? Tady se přece fotit nesmí!" - Znělo to tak přesvědčivě, že jsme se s poděkováním rychle vzdálily.
"Chcete vidět ten rozdíl?" zeptal se jen o pár let později při další návštěvě Berlína náš německý kamarád. "Tak zajděte po setměni nahoru do kavárny na vysílací věži na Alexanderplatz. Tam, co se svítí, tam je svoboda." - Rozdíl to byl, a veliký. A tam, co hodně zářily reklamy i jiná světla, tam byl svobodný Berlín. Přemýšleli jsme tehdy, jestli se "tam" někdy podíváme.
Měli jsme pár přátel v tehdejší NDR. Byli milí, laskaví, trošku německy "punktlich" a velice znechuceni režimem, který jim připadal mnohem horší než ten náš v Československu. Ovšem dlouho, léta trvalo, než se nám to vůbec odvážili říct. Než si například postěžovali, že oni nemohou ani do Jugoslávie.
Také jsem se zúčastnila několika akcí pašování zboží přes hranice. Protože v NDR měli například lepší záclony než u nás. Nebo měli konvičky na mléko, protože oni pili kávu jen s mlékem. Konvičky u nás vůbec nebyly. Jednou jsme dokonce převezli přes hranice dětský kočárek. Tam byly lepší. A tak má německá kamarádka se svou dcerkou v kočárku nastoupila v Drážďanech do vlaku a v Děčíně vystoupila a jela zpátky. Ale už jen s dcerkou, kočárek nám zůstal. Ta radost.
A také jsme měli přátelé a příbuzné v NSR, Německé spolkové republice. S těmi jsme se vídali sporadicky, s některými vůbec ne. Udržovali jsme písemný kontakt a trochu jim záviděli. Když přijeli, měli dobrá auta a lepší oblečení a digitální hodinky. A vůbec se nebáli, neměli zábrany mluvit o politice. Klidně se nás v restauraci hlasitě zeptali, kdy si myslíme, že to u nás padne. A v létě 1989 nám tvrdili, že to padne brzy. Nevěřili jsme jim.
Jedno měli společné přátelé z NDR i NSR - milovali Karla Gotta.
Události v Praze na podzim 1989 jsme sledovali s úžasem. Přes zahradu velvyslanectví utekl tehdy do vysněné země i jeden z našich přátel.
Po pádu komunismu došlo ke sjednocení Německa - a všechno to bylo jako nekonečný splněný sen.
Dnes máme přátelé a příbuzné po celém Německu. Ti z bývalé NDR se vesměs chopili příležitosti a jsou spokojeni. Otevřeně přiznávají, že bývalá NDR na sjednocení vydělala. Trápí je ale vylidňování určitých oblastí i jakési trvalé podceňování "Ossis" ze strany "Wessis".
S přáteli z bývalého západního Německa jsme ve stálém a častém kontaktu, osobním i jiném. Sjednocení uvítali. Jsou i nadále optimističtí a otevření. Oblečení už máme stejné, digitální hodinky nenosí ani oni ani my.
Brzy mají příjet. Mám spoustu otázek. Zeptám se, jak a jestli vůbec slavili sjednocení. Především mne ale zajímá, jak oni - konkrétně tito jsou Bavoráci - nahlížejí na dnešní problémy Německa.Chci slyšet nezprostředkovaný pohled. Hlavně ohledně migrantů.
