Člověk nerad přizná, že je zaujatý - a vlastně nespravedlivý. Ale ano, je to tak - jsem zaujatá a vlastně nespravedlivá k ruštině. A to jsem milovník jazyků, které jsou mým povoláním a celoživotní láskou. Ale ta ruština!
Prostě to nejde.
Připomenulo se to teď - jsem totiž v Karlových Varech. A tady je azbuka na každém rohu, na každém sloupu, všude - k vidění i slyšení.
Rusky jsem se začala učit ve 3. třídě, tak to tehdy bylo. Povinně, samozřejmě. A bylo to v roce 1968. Ten rok v duši devítiletého dítěte znamenal totální zmatek. Jak to, že přišli zlí ruští vojáci, když jsme se pořád učili, že jsou hodní? Má zmatená dětská dušička si to tehdy vysvětlila tak, že jsou hodní ruští vojáci a pak ti zlí.
Ve škole nám nejprve řekli, že se rusky učit nebudeme. Ale pak přišla soudružka učitelka - a že budeme. Ruština mi šla, ani s azbukou jsem neměla problém. Ale čím více jsem rozum brala, tím více jsem ten jazyk neměla ráda. A to jsem se dokonce účastnila soutěží v recitaci ruských, tehdy sovětských básní. Měli jsme fajn učitelku, učila s takovým neutrálním výrazem. Také v pěveckém sboru jsme zpívali sovětské písně - kdo by neznal Razcvětali jabloni i gruši? Tahle byla ale fakt pěkná, byť ruská. To Sojuz něrušimyj respublik svabodnych jsem neměla ráda nikdy, ta píseň bušila takovým povýšeným přezíravým rytmem.
Na střední škole jsme měli ruštinářku, která ten jazyk asi milovala - ale hlavně milovala ruskou literaturu. A já jako vášnivá čtenářka s nadšením četla Tolstého i Puškina, došlo i na Šolochova a Turgeněva. Vojna a mír dodnes představuje vrchol čtenářských zážitků a Evžen Oněgin a jeho Tatjánin dopis vrchol dívčí něhy. Ta díla jsem samozřejmě četla česky, ale Puškinův dopis - Ja k vam pišu, čevo že bolě - ten jsem také recitovala na jakési soutěži. A českou verzi znám zpaměti dodnes. V duchu jsem se několikrát i omluvila výše citovaným pánům spisovatelům, ale vztah k ruštině nezměnili.
Z ruštiny jsem samozřejmě i odmaturovala, na jedničku. A pak se zapřísahala, že s tím jazykem navždy končím.
Ovšem studium bohemistiky a germanistiky na univerzitě tehdy zahrnovalo i povinné semináře a zkoušku z ruštiny. Bylo mi zle. A učil nás sovětský důstojník, těch tehdy v prakticky okupované Olomouci bylo dost. Na tu zkoušku jsme se učit nemuseli, měl to být jen rozhovor. U zkoušky se mě Rus s párátkem v puse zeptal, jestli jsem četla něco ze sovětské literatury. Zaváhala jsem, jestli Tolstoj a Puškin patří do sovětské literatury, ale pak jsem je jmenovala, také Dostojevského a Šolochova. Že už jsem četla i Solženicyna, jsem samozřejmě nepřiznala. Díval se na mě a pak se zeptal: A co Lenin? A Marx? - To je Němec, ty tupče, pomyslela jsem si, ale přikývla jsem. Četla jsem totiž pro seminář z politické ekonomie krátce předtím Marxův Kapitál. To soudruhovi stačilo. Za jedna.
Možná je můj vztah k ruštině ovlivněn i tím, že jsem nikdy nepotkala sympatického Rusa. Určitě jsou. Ale prostě někde jinde. V rodině se dokonce traduje historka o sympatickém ruském vojákovi, který pomohl mé německé babičce - ale málo platné, když někoho neustále nutíte do studia něčeho, co studovat nechce, když lžete jako když tiskne, co pak?
Ruské spoluobčany potkávám vůbec jaksi málo. Jednou na pláži u Baltského moře mě jako mladou dívku přiopilý ruský voják zval na rande, a když jsem odmítla, křičel: My vas asvoboždili! No, to jo, řekla jsem si. Akorát nevím, jestli to bylo asvobožděnije, tedy v roce 1945. Později vůbec ne.
A v egyptském hotelu nám doporučili, ať jdeme na večeři do restaurace vlevo, ta vpravo je pro Rusy - ti se chovají u bufetových stolů nemožně. No chovali. Obžerství se tomu říká.
Já vím, že ten jazyk za to všechno nemůže - jazyk nemůže za komunisty, gulagy, permanentní lhaní. A stále stejnou ruskou zpupnost, rozpínavost, přezíravost, myšlení - nám patří svět.
Ani v Rusku jsem nebyla. Manžel ano - obešel Bajkal, byl na Soloveckých ostrovech v Gulagu, navštívil Petrohrad, byl ve městě, kde dodnes mají největší sochu - hlavu Lenina - na světě. No fajn.
Stalin, Brežněv, Putin - i to je Rusko. Ale také Vysockij, Solženicyn, Bulgakov, já vím.
Ten jazyk za to nemůže, opakuji si. To lidé. Lidé, kteří jím mluví.
"Izvinítě, vy gavarítě pa rusky?" ptá se mě hodně nalíčená žena s hodně výraznými šperky. Žena mého věku.
"Nět." - A protože nechci být za nespravedlivého, nabízím němčinu, angličtinu.
Dívá se na mě poněkud podezíravě. "Vy něučili v škólě?"
"Učíla, no něgavarjú." Doufám, že to chápeš, říkám si v duchu. Třeba to pochopíš, Rusko.
"Éto ně vyzmóžno." kroutí hlavou.
"Ale je to možné, paní," říkám česky.
Já prostě rusky nemůžu.
