Bylo mi osm, když mě probudila matka a hlasem plným slz řekla - Rusi přišli, bude válka. Patří to k nejsilnějším vzpomínkám mého dětství. Venku chodili lidé s vozíky do obchodu pro mouku, rýži a jiné potraviny.
Rodiče byli otřeseni. Jejich víra ve změny roku 1968 se zhroutila.
A náš soused, o generaci starší než mí rodiče, mi s hořkým úsměvem řekl - Copak někdo může věřit Rusům?
Nedokázala jsem si to v hlavě srovnat. To přišli ti hodní ruští vojáci, o kterých jsme se ve škole učili, jak nás osvobodili? Nebo tohle jsou jiní Rusi?
Dospěli v rodině začali najednou nahlas i před námi dětmi mluvit o zkušenostech s Rusy ještě z války. Jak byli primitivní, neznali skříně ani záchody, jak rabovali, kradli a jak se jich všichni báli.
Po prázdninách jsme měli ve škole začít s ruštinou. Nejprve to bylo zrušeno, pak ale soudružka učitelka řekla, že se rusky učit budeme.
Ačkoli jsem jazyky milovala od malička, s ruštinou jsem měla problém. Po celou dobu základní školy, ale i pak na střední. Prostě jsem si mohla tisíckrát říct, že ten jazyk za to nemůže, ruštinu jsem ráda mít neuměla.
S Rusy jsem se pak osobně setkala až v době studia na olomoucké univerzitě. V Olomouci jich bylo plno. Vojáci tam měli štáb či něco podobného, na náměstí u knihovny měli velký ruský magazín a potkávali jsme manželky ruských vojáků v kožiších a se zlatými zuby.
Ani na univerzitě jsme se nevyhnuli ruštině, učil nás ji jakýsi ruský důstojník a jeho "my vás osvoboždili" mi dodnes zní v uších.
Pak jsem s Rusy přišla osobně do styku až po sametové revoluci - v některých letoviscích, kde se chovali jako prasata, vyžírali bufetové stoly a vyřvávali na plážích.
Ač učitelka jazyků, ruštinu jsem učit odmítala.
Snažila jsem se být objektivní a říkala jsem svým žákům i okolí, že Rusové určitě nejsou všichni stejní. A to určitě nejsou.
Vždyť měli Čajkovského a Puškina a další obdivuhodné osobnosti. Tatjánin dopis Oněginovi umím dodnes zpaměti rusky i česky. To dílo obdivuji a miluji i tu operu.
A před měsícem se mi změnil svět.
Už nemusím předstírat objektivitu, protože válka vše mění. Válka je svinstvo, které s sebou nese jiné vidění světa, jiné vnímání.
Každou minutu myslím na nevinné, kteří umírají kvůli ruské rozpínavosti a pocitu, že oni jsou pány světa. Už říkám nahlas, že nemám ráda Rusy a nevěřím jim. Tady už se nedá než paušalizovat, nerozlišovat, protože oni na Ukrajině také nerozlišují. Zabíjejí a zraňují všechny.
Nevím, jestli Putin zná Puškinova Evžena Oněgina. A ten nádherný dopis, který psala zoufale zamilovaná Tatjána.
Já k vam pišu, čevo že bolje..
Já píši Vám, co mohu více, co ještě mohu dodati,
pane Putine.
Co můžeme více?
