Rusi, Sověti

Bylo mi 9, když přišli. Na ranní mámino - "Vstávejte, Rusi přišli." - vyslovené přes slzy, nikdy nezapomenu. V mé duši tehdy zavládl ještě větší zmatek, než tam byl dřív.. Jací Rusi? A proč přišli?

Pocházím z Hlučínska, naši předkové bojovali v německé armádě a mnozí byli na frontě v Rusku. Například náš soused, který na mne se smíchem volal: "Od Rusů se teď máme učit. Panebože, vždyť neznali skříně, bydleli v chatrčích a všem kradli hodinky." - A teta, která byla v době války mladé děvče, si jednou povzdechla: "Kdyby jen hodinky! Kolik ženských.." a nedopověděla, poněvadž jsme tam byly my - děti. Hrozně mne tehdy zajímalo, co chtěla říct.

Na druhé straně jsme ve škole četli o odvážné školačce, vzorné malé ruské dívence. A také o statečném a poněkud tajemném Leninovi, který v jednom textu chodil s ohrnutým límcem Moskvou, to aby ho nepoznali. Také jsme recitovali básničky o kráse Sovětského svazu a na nástěnce měli hesla typu "Sovětský svaz - náš vzor" nebo "V zemi, kde zítra již znamená včera" - to mne obzvlášť zaujalo. Jak je to možné, že tam zítra znamená včera? A co dnes?

Rozpor mezi tím, co jsem slýchávala od známých, a tím, co říkali ve škole, jsem ve své dětské mysli vyřešila prostě tak, že existují dvojí Rusové - ti hodní, co jsou teď, a ti zlí, co byli kdysi. - No jo, ale kteří to vlastně přišli?

Nebyla už padesátá léta plná hrůz a nespravedlnosti, byla uvolněná šedesátá, doba, kdy máma chodila s rádiem u ucha a doma se pořád mluvilo o Dubčekovi. Pak tedy přišli ti Rusi, zřejmě ti zlí. Po prázdninách jsme měli mít  poprvé ruštinu, asi týden jsme ji neměli, ale pak už ano.

A zase jsme si četli o úžasném pokrokovém Sovětském svazu. V jednom článku psali, že sovětská pšenice je nejlepší na světě a že má jen velmi nízký stonek a obrovský klas. Řekla jsem to našemu sousedovi a ten se smál a ptal se, čím krmí dobytek, když nemají slámu. A doporučil mi, ať nevěřím všemu.

Také jsme jednou četli, jak sovětští lidé stavějí největší přehradu na světě. A úplně tím mění krajinu v dané oblasti. Soused mi na to řekl, že to je bohužel možné. Zase zmatek.

Hodně jsme o Sovětském svazu četli a povídali si o něm, ale skutečné obyvatelé této úžasné země jsme v podstatě nepotkali. Až jednou přijela do naší vesnice delegace v čele s paní, jejíž syn padl při bojích ve válce o naši vesnici. Myslím, že se jmenoval Těsljuk. Byl postaven provizorní pomníček na místě, kolem kterého jsem v podstatě denně chodila - ale normálně tam nic nebylo. A ta paní přijela a byla dojatá a líbala zemi, kde její syn padl. Bylo mi jí líto. A pak v regionálním tisku vyšla fotografie, na které byla ta paní u nás ve vsi a ženy na traktorové vlečce mávající jí kyticemi. Bylo tam napsáno, že ženy z místního družstva přišly uvítat sovětskou matku. A moje máma se na to podívala a řekla: "Houby jsme ji přišly přivítat. Jely jsme kolem z pole a měly náhodou v rukách kytice šeříku, co jsme u pole natrhaly." A pak se na mě podívala a dodala: "Nevěř tomu, o Rusech jen lžou." - A ten provizorní pomníček po odjezdu té matky sundali. Nevím, proč tam nemohl zůstat. Vždyť nám řekli, že to byl hrdina. Zase zmatek.

Jednou jsem jako holčička přemýšlela - v Polsku žijí Poláci, v Německu Němci, v Česku Češi, tak proč v Sovětském svazu žijí Rusi a ne Sověti? A tak jsem zvedla ručku a přihlásila se a zeptala se soudružky učitelky. A ona mi odpověděla: "Protože oni jsou ve všem jedineční. A vždycky napřed."

Aha. No. Zase zmatek.