Chvála průměrnosti?

Začíná nový školní rok. Asi nejvíce se na něj těší prvňáčci - žáčci školským systémem zatím nedotčení, dychtiví, nadšení. Je to hodně, hodně dávno, co jsem šla poprvé do školy i já. Už si z toho moc nevybavuji. 

Ale dobře si vzpomínám, že nám tehdy soudružka učitelka přála, ať máme samé jedničky a ať se učíme co nejlépe.

Dnes nepředstavitelné a nemožné. Podle všemožných pokynů je totiž třeba děti nepřetěžovat, nejen prvňáčky, samozřejmě. Poslední ministerské pokyny nabádají učitelé k tomu, aby dětem nepřipomínali, co všechno neumějí, co v době krize zapomněli, ale aby se soustředili na to, co děti umějí. V pořádku - ovšem nechce to náhodou kontinuitu? Navázat, pokračovat, prohlubovat? Někteří odborníci radí vyškrtnout z osnov až 50% učiva, jde prý o zbytečnosti. No - samozřejmě, že jsem k životu nepotřebovala - ani já, ani nikdo jiný - vše, co se ve škole učilo. Ale nejde už o samotný fakt učení? Podporovat dychtivost dětí, podněcovat, povzbuzovat, motivovat - to je, oč tu běží.

Učit se není nic špatného, naopak. Veřejnosti je předkládáno, že naše školy zaostaly málem v době Marie Terezie, že jsou děti nuceny biflovat nepotřebná fakta, že nedostatečně využívají techniku, ad absurdum - že by se vůbec mohlo učit už jen distančně. Samozřejmě - jsou školy a školy, učitelé a učitelé, také rodiče a rodiče. Ale jsem naprosto přesvědčena o tom, že v naprosté většině jsou dnes školy moderní, učitelé děti nepřetěžují, žádné biflování se nekoná. Na druhé straně - námaha, snaha, plnění povinností, i neúspěchy - to vše přece patří ke škole, stejně jako k životu. 

Půvabná také byla zpráva, která se před nedávnem šířila éterem - že se v době uzavření škol zjistilo, že děti pocházejí z různých prostředí a mají tedy různé podmínky ke vzdělání. No to je zjištění hodno toho, že den začíná ránem. To je snad pochopitelné, že děti pocházejí z různého prostředí. A je to přece i dobře. Snahu o rovnost všech jsme tu už měli. A nedopadla. Naštěstí. A je snad naštěstí pryč.

S touhou po jakési rovnosti všech a všude také souvisí mnohaletá snaha o zrušení víceletých gymnázií. Ze základních škol tam odcházejí nejlepší děti, v cizině nic takového neznají, studuje tam údajně budoucí elita.  No že tam odcházejí nejlepší děti tak úplně pravda není, ale kéž by. Že v cizině jsou taková gymnázia a dělení dětí na nadané a méně nadané již v útlém věku naprosto běžné, to si zřejmě odpůrci nezjistili. A že tam studuje budoucí elita? No doufejme. Tento stát máloco potřebuje tak naléhavě, jako elitu.

Snaha o rovnostářství, pokusy co nejvíce ulehčovat dětem vzdělání, ambice některých rodičů, ale samozřejmě i nekompetentnost některých učitelů - to jsou problémy dnešního českého školství. 

Někdy mi vyvstává na mysl kacířská myšlenka, že by se mělo spíše začít uvažovat o tom, zda povinná školní docházka má být v dnešní době povinná. Není to překonané? Kéž by do školy chodil jen ten, kdo se chce vzdělávat.

A tak, nevím proč, při všech těch dnešních pokynech a doporučeních mi vyvstává na mysl závěrečná scéna z geniálního Formanova Amadea. Scéna, ve které jede stařec se zavázaným krkem po pokusu o sebevraždu - a žehná průměrným. 

 Jako ředitelka školy dnes říkám budoucím prvňáčkům, ale i ostatním žákům: Každý člověk je v něčem velmi dobrý. Snažte se to najít a vyniknout v tom. Ale na druhé straně se snažte učit i to, co vás třeba nebaví nebo vám nejde. Protože v životě je prostě třeba se snažit.