Rusi a Rusi

Tak zítra je zase to výročí. Výročí, které se ve světle událostí na Ukrajině stává nepříjemně aktuálním.

Byla jsem malá a měla prázdniny. Mohli jsme s bratrem pospávat, jak dlouho jsme chtěli. Ale ne v onen den. Matka vešla do dětského pokoje, vytáhla roletu a do nechápavého ticha řekla: "Rusi přišli."  Tón jejího hlasu slyším ještě dnes. Dodala pak, že musíme jít nakoupit. A že možná bude válka.

Měla jsem v tom zmatek. Rusi? Jací Rusi? Ve škole jsme se učili o statečných a nenapodobitelně čestných Rusech, kteří žijí v sovětské zemi. Četli jsme o odvážné školačce, ruské dívence, která cosi, už nevím co - ale název toho článku "Odvážná školačka" ve mně vzbuzoval až závist, také jsem chtěla být taková odvážná školačka. A po prázdninách, jak nám ve škole až spiklenecky slíbili, se začneme učit jazyk, kterým tito chrabří a dobří lidé - včetně oné školačky - mluví.

To doma se mluvilo poněkud jinak, nebo lépe řečeno nemluvilo. Rodiče, zřejmě aby nás ušetřili schizofrenie, před námi o politice, Rusech ani něčem podobném v podstatě nemluvili. Ale když přišli ostatní příbuzní nebo sousedé, hlavně ti starší, občas se prořekli. A tak nám ve škole soudružka učitelka poutavě vyprávěla o chrabrých ruských vojácích, kteří osvobodili naši vlast od okupantů. A odpoledne u posezení na naší zahradě soused řekl, že nejhorší to pak bylo, když se za války blížili Rusi. A strýc dodal, že jeho tátovi ukradli kolo, ačkoli na něm pak neuměli jezdit. A kolo tehdy, to bylo něco!

Ve své dětské duši jsem si to vyložila tak, že existují prostě dvojí Rusi - hodní, například ti osvoboditelé, a zlí - například ti, co kradli.

Nu a tak jsem si toho 21. srpna řekla, že přišli ti zlí Rusi. Pamatuji se, že jsem chvilku i uvažovala, jestli bychom nějak neměli dát vědět těm hodným Rusům, že k nám přišli ti zlí. Třeba by je ti hodní vyhnali. Ale nahlas jsem to neřekla, nebylo komu a nebylo kdy.

Máma pak dost často plakala a táta nadával. A všichni příbuzní i mí rodiče pořád poslouchali rádio, sledovali televizi a četli noviny.  Ve škole nám nejdříve řekli, že se ruštinu učit nebudeme, ale pár týdnů nato, že budeme. A soudružka učitelka nám pak vysvětlila, že se sice za Rusy stydí, ale že ten jazyk za to nemůže.

No možná nemohl, ale neměla jsem pak nikdy ruštinu ráda. Měla jsem v duši zmatek z toho, co ti Rusi provádějí a kteří že to jsou.

Později mi pak samozřejmě postupně vše docházelo. I fakt, že skutečně žiji v poněkud schizofrenní oblasti, protože u nás na Hlučínsku naši dědové a příbuzní bojovali ve Wehrmachtu, takže jsme nebyli ani tak osvobozeni, jako že jsme byli poraženi. A příchod Rusů tehdy po válce byl obestřen hrůzou z jejich pověsti a potvrzen pak i mnoha činy. O znásilňování Rusy mi také tety vyprávěly až později. A i když jsem tehdy již rozum brala, stejně jsem si v duchu řekla, že to dělali ti zlí.

Po jejich příchodu v roce 68 jsem se s nimi osobně setkala pak až v Olomouci, kde jsem studovala na univerzitě a kde jich bylo plno. Byli tam vojáci a důstojníci a jejich kypré ženy se zlatými zuby, měli své obchody a své chování. Pořád pro mě byli ti zlí.

Na fakultě jsem ke svému vzteku musela absolvovat semestr ruštiny zakončený zápočtem, ačkoli jsem ruštinu jako obor nestudovala a hodlala s ní skončit maturitou. A "učil" nás ruský důstojník, který hýřil sebevědomím a oplýval tupostí - nesnášela jsem ho a myslím, že to bylo vzájemné. Jeho nejpouživanější věta byla: My vas osvoboždili. - Jak koho, říkala jsem si v duchu. Kdybys věděl, že můj děda dobýval Moskvu. A někdy jsem se ho chtěla zeptat, kdy jako. Jestli má na mysli 1945 nebo 1968. Ale nezeptala jsem se, potřebovala jsem ten zápočet.

Má matka byla za války malá holka, a tak osobně neprožívala tu hrůzu z Rusů. Ostatně o válce moc nemluvila. Ale jednou zavzpomínala - to už jsem byla onou studentkou. 

Když už se Rusi prokazatelně a hrozivě blížili k vesnici, naložila babička na vůz, co mohla, zapřáhla do něj krávy a vydala se s dětmi na útěk jako už před ní téměř všichni obyvatelé vsi. Mířili na jih, pryč z Hlučínska, přes řeku Opavici, za níž už žili Češi, tam se chtěli schovat před obávanými Rusy. Ale krávy byly starší a unavené a nezvládly přechod přes brod. Vůz uvízl uprostřed řeky, na něm děti a beznohý děda, válečný invalida - a Rusi se hrozivě blížili. Utéct se nedalo, Rusi  došli k řece. Zastavili - a povel k zastavení jim dala žena. Velitelka. Krátce hovořila s babičkou a dědou - co si řekli, má matka nevěděla, jako dítě mluvila jen německy, zatímco její rodiče vládli i češtinou.

Nu a pak ta ruská velitelka zavelela, vojáci se vrhli do vody - a celý vůz i s kravami vynesli na břeh. Vynesli na břeh Němce, své nepřátelé.

Má matka na tu situaci nikdy nezapomněla.

Takže to byli ti hodní Rusi.

Jsou totiž Rusi hodní - a Rusi zlí.

Jako všichni lidé.