Na jedné ze stanic v pražském metru mne zaujala reklama na přednášku o štěstí. Četla jsem o této akci letmo již dříve - a poutač v metru mi ji připomněl. A zaujal mne. A zaujala mne - a to velmi - cena, kterou jsou lidé ochotni zaplatit. Za co vlastně?
Za to, aby jim někdo řekl, že štěstí je individuální pocit, který má každý jinak a jindy? Lidé si skutečně zaplatili a přišli si poslechnout, že štěstí je věcí každého z nás a že se mu rozhodně nedá naučit? Oni to nevědí?
Copak lidé nevědí, že jiný pocit štěstí zažívá pacient, který se doví, že léčba rakoviny u něj zabrala - a jiný pocit štěstí zažívá například člověk, který se prošel parkem a bylo tam krásně zbarvené listí?
Opravdu je třeba si zaplatit, abychom se dověděli, že jednoho udělá šťastným nové auto a jiného návštěva opery?
Skutečně lidé nevědí, že k pocitu štěstí potřebujeme každý něco jiného, protože každý jsme jedinečná osobnost a různé situace prožíváme různě? Lidé si zaplatili za to, aby se dověděli tak banální a všeobecně známou věc, že totiž štěstí se nedá nijak naučit?
Fakt se najdou - a evidentně našli - lidé, kterým je třeba vysvětlit, že pocit štěstí a spokojenosti bývá prchavý a že štěstí si většinou uvědomíme až následně?
Těm, kdo nejsou šťastní, není pomoci. Když si neuvědomují, že štěstí je například být zdravý, nebo mít práci, nebo umět se radovat z čehokoli a stále se na něco těšit - když si lidé neuvědomují tyto základní věci, žádná přednáška na světě je to nenaučí.
Přednášet o štěstí - neuvěřitelná věc. Obecný návod na štěstí přece neexistuje a nemůže existovat.
Základem štěstí je jen a pouze vnitřní pocit člověka. A předpokladem štěstí je ta nejjednodušší věc na světě - totiž mít pro koho žít.
Mám takový dojem, že veliký pocit štěstí musí zažívat ten přednášející - že totiž zpeněžil fikci. Lidé platili tisíce - za nic.
Mimochodem - jsem ochotna o všem shora uvedeném i s dalšími detaily přednášet za polovic.
