Na základní škole nás občanskou výchovu vyučoval soudruh ředitel, kovaný komunista. Velice zapálený.
A snad jediný ze všech komunistů, které jsem poznala, jenž těm nesmyslům opravdu věřil.
S jiskrou v očích nám líčil radosti, které nás v budoucnosti v mírovém socialistickém režimu vedeném uvědomělými soudruhy podporovanými sovětskými poradci čekají. Všichni budou mít práci -to nám až tak přitažlivé nepřipadalo, spíš samozřejmé. Žádné nezaměstnané jsme osobně neznali.
Církev, která lidi ohlupuje a vlastně po staletí okrádá, už nebude existovat. To se nám tak úplně možné nezdálo, ale polemizovat se soudruhem ředitelem nešlo.
Všechno bude zdarma. Každý si vezme, co potřebuje. Bomba. Já snila o tom, jak vybrakuji knihkupectví, má sousedka uvažovala, kolik pobere najednou šatů, Franta před námi se těšil, že konečně bude mít všechny součástky Merkura.
To, že soudruh ředitel hlásá bludy, nám došlo až později. I zrůdnost jím chváleného režimu jsme chápali až časem.
Soudruh ředitel se ještě dožil převratu a těžce ho nesl.
Dnes již není mezi námi. Nicméně jsem si jistá, že se v hrobě otáčí, ba přímo rotuje. Radosti.
To když slyší o jízdném téměř zdarma. Když slyší o záměrech dávat obědy zdarma všem dětem. Když slyší o "fetišizaci soukromého vlastnictví" - to je přímo balzám na soudruhovy uši. Když slyší, že všichni mají právo bydlet - a že se plánuje výstavba bytů pro ty, kteří na ně nemají. Když slyší, že církvi byl sice ukradený majetek nehorázně vrácen, ale teď jeho žijící souputníci prosadili zdanění ukradeného. Když slyší a jistě i cítí, že se vrcholní představitelé státu obracejí jediným správným směrem .- na východ, k panslovanské myšlence, k Rusku.
A vůbec je jistě potěšen faktem, že komunisté stále sedí v parlamentu a to nejen našem, i v tom evropském, panečku!
A nikdo nepodotkne, nikdo neřekne, nikdo nekřičí - s komunisty slušní lidé nemluví! Kdepak - přímo záchvaty blaženosti musejí soudruha ředitele jímat, když slyší, jak komunisté s vážnou tváří komentují současnost a kritizují demokracii.
Je to teprve třicet křehkých let- a přece jako by národ ztrácel paměť. Před třiceti lety většina volala - Nejsme jako oni! - no to rozhodně nejsme. Stále je mezi sebou trpíme. Nic se jim nestalo a v podstatě se jim ani nic nevyčítá.
Pamatujete se, jak se před těmi třiceti lety báli? Jak se snažili být nenápadní? Jak byli zkroušeni? Pojďme jim to připomenout. Nebo ještě lépe - neustále a opakovaně připomínat.
