Opět jednou jsem byla pár dnů za kulturou v Praze. A za památkami také, samozřejmě.
A při jedné z procházek jsme se s manželem zastavili na rohu Jungmannovy ulice, kousek od divadla Bez zábradlí.
Bylo to v den státního svátku 28. října v podvečer. A nemohli jsme si nevzpomenout.
Přesně před 25 lety, tedy 28. října 1989, jsme také byli v Praze. Šlo tehdy o zájezd učitelů ze severu Moravy a onen večer jsme se my dva vydali do centra do kina. A když jsme se blížili Václavskému náměstí, viděli jsme stále více policejních aut - tehdy aut Veřejné bezpečnosti, příslušníci v bílých přilbách, mnozí s průhlednými štíty, někteří se psy - šli také směrem k Václaváku. Čím více jsme se náměstí přibližovali, tím jich bylo víc, ale také tam bylo stále více lidí. Až se už nedalo projít. A tak jsme se zastavili na onom rohu. A brzy už také uslyšeli - blížil se dav lidí, kteří skandovali hodně nahlas "Svobodu! Svobodu!" Slyším to dodnes. Bylo to až dunivé, skandování těch slov.
A dobrovolně přiznávám - dostala jsem strach. Zatímco manžel chtěl zůstat, já hodlala co nejdříve toto místo opustit. Doma máme dceru-školačku a syna-miminko, opakovala jsem manželovi, který se téměř chtěl demonstrace zúčastnit. Pak se v davu objevil jakýsi cizí novinář a křičel, zda tady někdo mluví německy. Prozradila jsem, že já - ale okamžite jsem na něj volala, ať mne v žádném případě nefotí. Kein Foto, bitte! Kein Name! - A jen za podmínky anonymity jsem mu řekla, že tohoto režimu máme plné zuby. Ale když mi řekl, že to podle jeho informací brzy skončí, vrtěla jsem hlavou - Vy v tom nežijete, řekla jsem mu. Komunisté to jen tak nevzdají. Nemáte správné informace.
Měl. Za dva týdny režim padl.
A s ním i ten děsný strach.
A ještě poznámka: Zajímalo by mne, jestli naši komunističtí poslanci i jiní komunističtí hosté při předávání ocenění na Hradě tleskali, když například od prezidenta přebírala cenu praneteř komunisty umučeného kněze Toufara. Nebo se soudruzi zdrželi?
