Začaly prázdniny. Děti od sousedů mi dnes poněkud narušily odpolední siestu - křičely, jásaly a výskaly v bazénu na jejich zahradě - pod mými okny. Chvilku jsem jejich dovádění pozorovala a pomyslela si, že je dobře, že jsou venku
Protože kluky od vedle jsem dnes celý den venku nezahlédla. Ale za jejich okny se modraly obrazovky počítačů. Zábava dnešních dětí. Mnozí dospělí v současné době děti litují, že nebudou ani moci jet letos k moři. No asi ne.
Nutí mne to k takovému trochu nostalgickému pousmání. Jistě, je to dáno generačním odstupem. Ostatně, je mi šedesát. Naše prázdniny kdysi?
Nejezdilo se nikam na dovolenou, maximálně nás máma a táta vzali na pár jednodenních výletů, Jinak jsme byli s bráchou a dětmi z okolí stále venku. Vstávali jsme pozdě, dali si studené mléko a makovec - a ven. Vybíjená, schovávaná, hra na četníky a zloděje, pouliční běhání, poznávání okolí vesnice, lezení po stromech, průzkum blízkých vojenských pevností, ležení v trávě, chytání žab ve strouze, trhání třešní v aleji a jejich okamžitá konzumace.. Nikdo neřešil hygienu a nikdo se o nás nebál, nebo nám to rodiče nijak moc nedávali najevo.
V poledne jsme si ohřáli oběd, který zaměstnaná máma uvařila den předtím, pak umyli nádobí a nakrmili naše králíky, kachny, slepice, husy a prasata. Zašli jsme s košíky pro trávu a užili u toho spoustu legrace, trhali jsme kopřivy a šlehali se jimi, sypali jsme drůbeži zrní a házeli ho po sobě, foukali jsme prasatům do šrotu. A pak zase rychle ven - až do večera.
Nevím, zda slunce hřálo méně, ale trávili jsme na něm celé dny a nikdy nás nikdo ničím nenamazal. Koupat jsme se chodili k blízké řece a většinou nám máma dala s sebou mýdlo, ať se tam i umyjeme. Pokud jsme se zrovna ten den nekoupali, večerní očista probíhala na dvoře v lavoru s nahřátou vodou.
Ale také jsme nesmírně rádi četli a štvalo nás, že knihovna je zavřená. Naštěstí sousedé měli dost knih a ochotně nám je půjčovali. Večer v televizi většinou nic zajímavého nebylo, hráli jsme hry až do úplného setmění - venku na chodníku. Táta se často přidal. Naučila jsem se takhle hrát karty - u světla pouliční lampy.
Večeřeli jsme, co dala zahrada a naše zdroje - já byla neskutečně masová a s chutí jsem konzumovala domácí uzené, tlačenku nebo cibulák, někdy domácí vajíčka.. O vegetariánství ani veganství jsme neměli potuchy. Vitamíny jsme získávali ze zeleniny na zahrádce a byla tam v té době i jablka, jahody, rybíz a angrešt, od sousedů k nám do zahrady padaly malé, ale nesmírně sladké hrušky. Jediným kupovaným ovocem byly melouny - považovali jsme je za neuvěřitelně exotickou lahůdku.
Neustále jsme po vesnici jezdili na kolech - bez přílby, bez přehazovaček, o elektrokolech nemluvě. Nikdy se nikomu nic zvláštního nestalo. Odřeniny se nepočítaly.
Chodili jsme k ohradě na statku krmit z ruky koně, dávali jsme jim trávu a starý chleba a hladili je po zádech, přičemž jsme lezli na vratké latě ohrady. Když byly žně, běhali jsme bosí po strništi a soutěžili, kdo doběhne dál. Dnes by to asi mohlo být bráno jako dobrá masáž chodidel. Také jsme běhali se smetáky a kbelíky za traktory a sbírali vytroušená zrníčka obilí. Všude se neskutečně prášilo. Někdy nás zemědělci svezli na kombajnu - to bylo vysoko! Bezpečnost nikdo neřešil.
Pokud jsme chtěli jet "na prázdniny", tak jedině k tetě a strejdovi - do města vzdáleného asi 5 km. d Ale spali jsme jinde než doma, to bylo něco.
Vzpomínka skáče za vzpomínkou. Je to příjemné vzpomínání.
Snad budou mít na co vzpomínat i dnešní děti.
